úterý 15. listopadu 2011

Část 2. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

Když večer usínám, bojím se, že ve spánku zapomenu dýchat.

Když jedu výtahem, častokrát se mi zdá, že nezastaví na označeném poschodí.

Občas se mi zdá, že právě v průběhu mého života dojde ke konci světa.

Někdy se mi zdá, že se probudím z tohoto života a ocitnu se v úplně jiné existenci.

Mám neodbytný pocit, že někde ve světě chodí člověk s mojí tváří.

Když si začnu číst v tramvaji, tak se mi nechce vystoupit.

Od té doby co bydlím v jedenáctém patře, ráno neslyším zpěv ptáků.

Když mi lidé vyprávějí sny, co se jim zdály předchozí noc, točí se mi hlava a mám chuť být zlý.

Když usínám, tak mám nejlepší nápady a pak vstanu a rozsvítím, že si je zapíšu a v tom se mi zdají banální.

Nejlepší sousto si nechávám na konec.

Jen někdy si uvědomím, že stále vidím svůj nos.

Vždy, když vidím nastupovat důchodce do tramvaje, mám strach že upadne.

Často, když cedím uvařený špagety, minimálně jedna mi sklouzne do dřezu.

Někdy nemůžu vyhnat z hlavy nějakou blbou písničku a pořád mi tam hraje dokola.

Někdy po probuzení než otevřu oči, vůbec nevím kde jsem.

Když mám někde nějaký stroupek, pořád ho musím seškrabovat.

Když si stoupnu kdekoli do nejkratší fronty, situace se pokaždé něčím zkomplikuje a vedle už bych dávno byla na řadě.

V čekárně u zubaře mě automaticky zuby přestanou bolet.

Občas mívám pocit, že jsem nevypnula žehličku, i když jsem vůbec nežehlila.

Jsem přesvědčena, že můj pes ví, co si myslím.

Denně jezdím stejné trasy a občas se mi stane, že dojedu do práce, i když jsem původně jela nakoupit.

Když si chci prohlédnout lépe zboží za výlohou, stane se mi, že narazím hlavou do skla.

Často si chci navyklým pohybem urovnat brýle na nose, i když mi ve skutečnosti zrovna v tom momentě leží na nočním stolku.

Vždycky, když ráno vstávám z postele, připadá mi, že je v pokoji strašná zima a mám sto chutí zalézt zpět pod peřinu.

Každou cestu metrem mám toužebný nutkání, jaký by to bylo skočit pod jedoucí metro, a každou cestu metrem se bojím, že mě tam náhodou někdo shodí.

Kdykoliv mi uvízne zbytek jídla v zubu, musím ho dostat co nejrychleji ven.

Podívám-li se na digitální hodinky ve chvíli, kdy nezbývá mnoho do tří stejných čísel, vždy si počkám, abych to viděl.

Když jsem něčím "nový", účesem, oblečením apod. mám pocit, že se na mě na ulici všichni dívají.

Nemám rád dobu, kdy mám hodně mastné vlasy.

Stejně tak nemám rád vlasy úplně nemastné.

Nad jakoukoliv propastí si představuji svůj pád.

K olivám jsem se musel projíst a k whisky propít.

Na zádech mě nejvíc kouše to místo, na které si nedosáhnu.

Když stojím na nástupišti a přijíždí vlak či metro, mám strach, že mě někdo strčí do kolejiště.

V hloubce sebe stále cítím, že existuje někde moje spřízněná duše.

Při snídani se častěji dívám na hodiny než do talíře.

Právě oblíbená píseň, která akorát hraje, mi umí být v té chvíli nejbližším přítelem a dodat či ještě zvětšit chuť do čehokoli.

Když usínám, cítím, že v pokoji nejsem sama.

Někdy nedokážu vyjádřit slovy, co přesně cítím.

Když žehlím, mám strach, že tu věc každou chvíli propálím a zůstane v ní díra.

Často ztrácím na určité období jednu ponožku z páru.

Občas mám strach z budoucnosti, občas toužím vrátit se zpět do minulosti.

Jsem hrozně rád, když mi telemarketingoví obchodníci volají na mobil, protože si z nich rád dělám legraci.

Nesnáším, když mi maminky nabourávají rutinní jízdu tramvají, když chtějí pomoct s kočárkem, ale vždycky jim s úsměvem pomůžu.

Když se na mě dlouze dívají batolata, mám pocit jako by mi s hrůzou koukaly do duše.

Tajně doufám, že dojde k zombie apokalypse a já prožiju zbytek života jako hrdina.


Díky Hollywoodu mi přijde můj život strašně obyčejný. 

Žádné komentáře:

Okomentovat