Když večer usínám, bojím se, že ve spánku zapomenu dýchat.
Když
jedu výtahem, častokrát se mi zdá, že nezastaví na označeném
poschodí.
Občas
se mi zdá, že právě v průběhu mého života dojde ke konci
světa.
Někdy
se mi zdá, že se probudím z tohoto života a ocitnu se v úplně
jiné existenci.
Mám
neodbytný pocit, že někde ve světě chodí člověk s mojí
tváří.
Když
si začnu číst v tramvaji, tak se mi nechce vystoupit.
Od
té doby co bydlím v jedenáctém patře, ráno neslyším zpěv
ptáků.
Když
mi lidé vyprávějí sny, co se jim zdály předchozí noc, točí
se mi hlava a mám chuť být zlý.
Když
usínám, tak mám nejlepší nápady a pak vstanu a rozsvítím, že
si je zapíšu a v tom se mi zdají banální.
Nejlepší
sousto si nechávám na konec.
Jen
někdy si uvědomím, že stále vidím svůj nos.
Vždy,
když vidím nastupovat důchodce do tramvaje, mám strach že
upadne.
Často,
když cedím uvařený špagety, minimálně jedna mi sklouzne do
dřezu.
Někdy
nemůžu vyhnat z hlavy nějakou blbou písničku a pořád mi tam
hraje dokola.
Někdy
po probuzení než otevřu oči, vůbec nevím kde jsem.
Když
mám někde nějaký stroupek, pořád ho musím seškrabovat.
Když
si stoupnu kdekoli do nejkratší fronty, situace se pokaždé něčím
zkomplikuje a vedle už bych dávno byla na řadě.
V
čekárně u zubaře mě automaticky zuby přestanou bolet.
Občas
mívám pocit, že jsem nevypnula žehličku, i když jsem vůbec
nežehlila.
Jsem
přesvědčena, že můj pes ví, co si myslím.
Denně
jezdím stejné trasy a občas se mi stane, že dojedu do práce, i
když jsem původně jela nakoupit.
Když
si chci prohlédnout lépe zboží za výlohou, stane se mi, že
narazím hlavou do skla.
Často
si chci navyklým pohybem urovnat brýle na nose, i když mi ve
skutečnosti zrovna v tom momentě leží na nočním stolku.
Vždycky,
když ráno vstávám z postele, připadá mi, že je v pokoji
strašná zima a mám sto chutí zalézt zpět pod peřinu.
Každou
cestu metrem mám toužebný nutkání, jaký by to bylo skočit pod
jedoucí metro, a každou cestu metrem se bojím, že mě tam náhodou
někdo shodí.
Kdykoliv
mi uvízne zbytek jídla v zubu, musím ho dostat co nejrychleji ven.
Podívám-li
se na digitální hodinky ve chvíli, kdy nezbývá mnoho do tří
stejných čísel, vždy si počkám, abych to viděl.
Když
jsem něčím "nový", účesem, oblečením apod. mám
pocit, že se na mě na ulici všichni dívají.
Nemám
rád dobu, kdy mám hodně mastné vlasy.
Stejně
tak nemám rád vlasy úplně nemastné.
Nad
jakoukoliv propastí si představuji svůj pád.
K
olivám jsem se musel projíst a k whisky propít.
Na
zádech mě nejvíc kouše to místo, na které si nedosáhnu.
Když
stojím na nástupišti a přijíždí vlak či metro, mám strach,
že mě někdo strčí do kolejiště.
V
hloubce sebe stále cítím, že existuje někde moje spřízněná
duše.
Při
snídani se častěji dívám na hodiny než do talíře.
Právě
oblíbená píseň, která akorát hraje, mi umí být v té chvíli
nejbližším přítelem a dodat či ještě zvětšit chuť do
čehokoli.
Když
usínám, cítím, že v pokoji nejsem sama.
Někdy
nedokážu vyjádřit slovy, co přesně cítím.
Když
žehlím, mám strach, že tu věc každou chvíli propálím a
zůstane v ní díra.
Často
ztrácím na určité období jednu ponožku z páru.
Občas
mám strach z budoucnosti, občas toužím vrátit se zpět do
minulosti.
Jsem
hrozně rád, když mi telemarketingoví obchodníci volají na
mobil, protože si z nich rád dělám legraci.
Nesnáším,
když mi maminky nabourávají rutinní jízdu tramvají, když
chtějí pomoct s kočárkem, ale vždycky jim s úsměvem pomůžu.
Když
se na mě dlouze dívají batolata, mám pocit jako by mi s hrůzou
koukaly do duše.
Tajně
doufám, že dojde k zombie apokalypse a já prožiju zbytek života
jako hrdina.
Díky
Hollywoodu mi přijde můj život strašně obyčejný.
Žádné komentáře:
Okomentovat