Když něco lepím vteřinovým lepidlem,vždycky se trochu upatlám a pak se k něčemu přilepím.
Ve
sprše přemýšlím nad životem.
Když
se položím na hladinu a zavřu oči,tak mám pocit,že se se mnou
houpe celý svět.
Někdy
jdu po ulici a z ničeho nic začnu pociťovat štěstí, připadám
si jiná oproti lidem co míjím, ale nevadí mi to.
Když
prší a ulice jsou prázdné mám návaly dobré nálady.
Pozoruji
podrážky bot člověka jdoucího přede mnou a přemýšlím, jaký
je to pro něj pocit.
Nesnáším
cizí vlasy v mém hřebenu.
Taky
nesnáším, když najdu chlup v jídle.
Když
pozoruji racka letícího nad řekou, chtěla bych zkusit, jaký je
to pocit volnosti.
Občas
mám pocit, že je život skvělej a má se žít.
Když
pustí v rádiu další písničku, mám pocit, že jsem tušila, že
to bude zrovna tato.
Raději
se musím dvakrát přesvědčit, že jsem zamkla byt.
Občas
se mi stane, že přiložím lahev s vodou k ústům, abych se
napila, ale ještě je tam víčko.
Nesnáším,
když při otevírání vypění voda z lahve a celou mě polije, i
přesto, že dlouho nebyla v pohybu.
Když
jsem na řadě u pokladen, jsem nervózní, že budu zdržovat
placením a balením zboží do tašek.
Když
jedu ráno do školy tramvají, snažím se odhadnout, kam a proč
jedou mí spolucestující.
Nesnáším
pohled do zrcadla, když jsou za mnou otevřené dveře do temné
místnosti.
Když
mě někdo zezadu pozoruje, cítím ten pohled v zádech.
Vždy,
když jdu na chvíli do vedlejší místnosti, bojím se nechávat
puštěné rádio, protože se bojím, že po návratu uslyším cosi
strašného.
Občas,
když říkám ve větě hlásku s, hlasitě to zasyčí.
Bojím
se, když při dešti elektrizují troleje tramvají, že mě
elektřina zabije.
Už
nesčetněkrát jsem se přesvědčila, že to, co mě napadne jako
první, je vždy to správné a stejně k tomu nakonec dojdu.
Často
někomu volám jen tak, z potřeby slyšet jeho hlas.
Nerada
se příliš dlouho dívám do zrcadla, protože se bojím, že se v
odraze za mnou objeví cosi strašného, jak to znám z hororových
filmů.
Když
si uvařím čaj, často na něj zapomenu a vzpomenu si, až když je
studený.
Když
jdu domů ze společnosti lidí, zní mi v hlavě ozvěnou jejich
útržky vět.
Když
se na někoho usměji, automaticky mi úsměv zůstává na rtech i
potom, co odvrátím tvář.
Někdy
mi existence lidí přijde potupná a směšná.
Ráda
se vracím na místa, které mi před pár lety byly všední.
Ráda
pozoruji ptáky krmící se za oknem.
Líbí
se mi morbidnost hřbitovů, ale mám k nim respekt.
Ráno
přemýšlím, co si uvařím k večeři.
V
létě se těším na zimu a v zimě na léto.
Začnu
se bát až v momentě, kdy se setmí.
Když
se rozední, směji se absurdnosti toho, čeho jsem se bála za tmy.
Často
přemýšlím, proč byl stvořen prach a z čeho se bere.
Při
rozhovoru mi zrak nechtěně ulpívá na nedostatku v obličeji toho
druhého.
Někdy
mám při chůzi pocit, že šlapu stále na jednom místě a cesta
neubíhá.
Ráno
vstávám a večer uléhám vždy stejným způsobem.
Když
si zapaluji cigaretu v místnosti, ze zvyku před ni dávám ruku,
aby vítr nesfoukl oheň.
Benzín
někdy nádherně voní.
Nevím
si rady s uspořádáním volného času, abych vyhověla všem
stranám.
Moje
každodenní rozhodnutí mě přivádějí do stavů zoufalství.
Při
čekání na metro se bavím nalézáním přesného místa, kde pak
budu potřebovat vystoupit.
Když
je venku nejkrásněji, připadám si nejvíc sama.
Chodím
hrozně rychle, a když jdu městem plným lidí jen tak tak se jim
vyhýbám a mám pocit, že je to nějaká hra.
Když
potkám někoho, kdo je mi podobný filozofováním nad světem,
zklame mě fakt z vlastní nejedinečnosti.
Někdy
když jdu večer do postele, mám divný pocit jako by někde byla
party a já místo toho jdu raději trapně spát.
Někdy
se mi v polospánku zdá, že zakopnu na schodech, ale místo na
chodník upadnu do bdělého stavu a cuknu sebou.
Po
sexu a chvilku po orgasmu mám pocit, že jsem splnil úkol a
připadám si totálně zbytečný. Než na to dostanu zase chuť.
Žádné komentáře:
Okomentovat