Část 7. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

Někdy cítím, že jsem se naladila na přítomný čas, v takovou chvíli se vše daří.

Bolí mi občas děsně kosti, i když prý nebolí.

Někdy se mi stane, na co si myslím, že by se mohlo stát.

Při sledování filmu si tajně představuju, jak v něm hlavní roli hraju já sám.

Měním se, abych zůstal stejný.

Občas, když jdu ulicí, mám pocit, jakoby se všichni dívali jen na mě.

že se mi často stává, že zuřivě hledám věc, kterou zrovna držím v ruce.

Kdyz dopisu sms, mam na chvili pocit, ze bych mel mluvit bez interpunkce.

Pokaždé jsem nervózní z kontroly revizora v MHD, i když mám jízdenku.

Když spěchám a snažím se předejít lidi na chodníku, začnou kličkovat.

Když venku prší, přijde mi, že pláče celý svět.

Mám pocit, že za zrcadlem vždy někdo stojí a pozoruje mě, občas se s tím člověkem snažím komunikovat.

Vždy když se mě někdo zeptá, kolik je hodin, podívám se, ale na poprvé to vždycky zapomenu, tak se musím podívat znovu.

Když se posadím do křesla abych si odpočinul, ihned se musím postavit, protože zjistím, že potřebuj ještě něco zařídit.

Vždy začnu psát na anglické klávesnici, když je nastavená česká a naopak.

Často pošlu SMS tomu, o kom píšu.

Po snězení každé křupky si oklepu ruce.

Při konzumaci pečiva si průběžně oklepávám drobky ze svého oděvu.

Jakmile se autobus začne blížit k zastávce, pohnu se směrem k místu nástupu.

Stojím-li v řadě, pokouším se ihned zaplnit vzniklou mezeru.

Když někoho pomlouvám, zjistím, že dotyčný stojí za mnou.

Když u malování piji čaj, vždy namočím štětec do čaje.

Když musím někde použít návleky na boty, často v nich pak přijdu domů.

Když v televizi běží reklama na minerální vodu tak dostanu žízeň.

Pokaždé když taje sníh, cítím ve vzduchu jaro.

Občas se potřebuji uklidnit nákupem zbytečných věcí.

Po probuzení potřebuji chvíli čas probrat se ze spánku.

Ve sklech dopravních prostředcích pozoruji spolucestující a tvářím se, že to nedělám.

Ač mám několik dioptrií, schválně nenosím brýle a nechávám si zamlžený svět.

Někdy si v obchodě vybírám frontu podle lidí, kteří v ní stojí.

Většina mužů, kteří pískají na veřejnosti, píská pod tónem.

Když píšu a jsem unavená, písmena rukopisu si začnou lehat.

Někdy mám hroznou potřebu udělat salto dozadu, třebaže jsem ho nikdy neuměla.

Když proti mě někdo náhle otevře dveře, nemůžu se udržet a řeknu BAF!

Když po dešti na asfaltku vylezou šneci, musím je přenášet na druhou stranu.

Když si večer lehnu do postele a zavřu oči, mám pocit, že se nade mnou zavírá hladina.

Když myslím na elektřinu a technologie s ní související, dostanu závrať.

Když na mě štěkne pes, štěknu na něj taky.

Někdy se mi v hlavě přepne vnímání zvuku, chvíli se v hlavě rozléhá jako v nějaké dvoraně, pak slyším jen vlevo, pak je to zas normální.

Když jsem unavená, začnou mi drhnout oční víčka.

V tramvaji si pokud možno sedám na sedadlo, za nímž už žádné není - pokud za mnou někdo sedí, mám takřka vždy neodbytný pocit, že mi ten kdosi hodí nějakou smyčku na krk a začne mě škrtit.

Občas, když házím vajgla do kanálu, mám strach, že kanál je plný hořlavin a výparů a exploduje jak v nějakém akčním filmu.