úterý 15. listopadu 2011

Část 8. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

A mám-li ho v levé kapsičce košile, napadá mě, že mi tak "vrní" moje srdce a nebo kardiostimulátor, který ale nemám.

Když si napouštím vanu, přijdu dvakrát zastavit vodu příliš brzy a potřetí příliš pozdě.

Při přecházení se rozhlédnu nejdřív na stranu, ze které by nic přijíždět nemělo.

Pokaždé, když se dotkne voda mé kůže, mám pocit, že jsem potkal dávno ztraceného přítele.

Ve chvíli kdy se vyprázdní má střeva, vyprázdní se i má mysl.

Častokrát, když jdu večer spát, mám dojem, že se už neprobudím.

V momentě, kdy se ráno probudím a chci se poprvé nadechnout, připadá mi, že si mé plíce vzaly přes noc dovolenou.

Jakmile otevřu okno, na okamžik se zastavím s nutkáním odletět a už se nevrátit.

Někdy chci všeho nechat a jen běžet, seč mi síly stačí.

Pokud se vzbudím uprostřed noci, část mě si chce jít odskočit a druhá část zas usnout.

Když jsem doma, přemýšlím co bude v práci, když jsem v práci, přemýšlím co bude, až se vrátím domů.

Když mě někdo utěšuje, je mi víc smutno, než když mě nikdo neutěšuje.

Když se na něco netěším, většinou mě to pak baví.

Když se těším, obvykle mě to tolik nebaví.

Když nic nedělám, jsem unavenější, než když něco dělám.

Nemůžu usnout a když usnu, nemůžu se probudit.

Když se na něco ošklivého nechci dívat, dívám se o to víc.

Strašně usínám na gauči a když si lehnu do postele, únava zmizí.

Zpívám si do klapotu podpatků lidí, co jdou přede mnou.

Když pospíchám, zpravidla jsem pomalejší, než když nepospíchám.

V koloně jede vždycky druhá řada, než ve které jsem. Směju se, když mluvím o smutné události. 

Když mačkám citrón, vždycky mi stříkne do oka. 

Přemýšlím, kolik lidí se dneska narodilo nebo umřelo. 

Z některých vůní je mi teskno. 

Když udělám nějaký "xicht", zkouším ho před zrcadlem, jak to asi vypadalo.

Pokaždé, když vystupuju z tramvaje, alespoň třikrát se otočím, zda jsem tam něco nezapomněla.

Když se s někým seznamuji, často jsem tak nadšená z toho, že jsem řekla svoje jméno, že jméno toho druhého hned zapomenu a nebo ani nevnímám.


Když mi někdo něco vypráví, v jistých intervalech ho přestanu poslouchat a prohlížím si ho.


Když se dívám po lidech, představuji si, jak se ráno oblékali a proč si vzali zrovna tohle oblečení.


Pokud má někdo na obličeji výraznou pihu, neustále k ní sjíždím pohledem.


Když někdo domluví, jeho poslední slova mi ještě dlouho znějí v hlavě a neustále si je opakuji.


Žvýkám-li žvýkačku moc dlouho na jedné straně úst, musím si ji přehodit na tu druhou, protože cítím, že zuby na druhé straně byly zanedbány.


Někdy si opakuji v hlavě nějaké sousloví, které jsem viděla někde napsané, ale vůbec se nepamatuju kde.


Když mi vyčuhuje část těla z pod peřiny, mám pocit, že se mi s ní v noci něco stane.


O některých lidech mám pocit, že by se měli jmenovat jinak, protože znám jistý počet lidí se stejným jménem a ti jsou docela jiní.


Nikdy si neodpustím olíznout nakonec lžičku když rozděluju na talíře hořčici.

"I'm convinced my fingers slow the internet down"

Vždy když dám něco do mikrovlnky a zapnu ji, mám strach, že každou chvíli exploduje.

Když přijdu do prázdné učebny, nesednu si nikdy do první lavice. 

Líbí se mi, když jsou nákupní vozíky zaparkované ve dvou či třech
řadách, abych si mohl vybrat. 


Když vyškarbuji poslední zbytky termixu, lituji, že jsem na začátku nabíral tak velké lžičky. 


Když mám mobil v kapse přepnutý jen na vibrace, stává se mi občas, že cítím na těle jeho drnčení, i když mi nikdo nevolá.

Žádné komentáře:

Okomentovat