Část 5. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

Někdy mám tendenci brát si do kabelky propisku, která mi ladí s oblečením.

Pokaždé mi ujede tramvaj do práce, protože nemůžu vyjít ven s pomyšlením, že bych na zastávce minutu čekala.

Když mám kocovinu, slyším neustále svůj telefon.

Bojím se víkendů ve městě.

Čím víc spěchám, tím častěji se mi rozvazuje tkanička.

Někdy si zoufale snažím vytisknout důležitý papír, i když vím, že nemám tiskárnu.

V tramvaji musím vystupovat první.

Když dělám stejnou mechanickou věc stokrát, zprvu se zdá jednoduchá, obvykle se ale zkomplikuje.

Když na nějakou delší dobu zavřu oči na ostrém slunci, nebo usnu, tak po probuzení vidím namodralý obraz.

Když jsem byla malá, nesměla jsem cestou do školy šlápnout na spoje mezi kachličkami na chodníku.

Když si ráno dám do pusy kartáček a začnu si čistit zuby, často se mi z toho udělá špatně.

Whenever I do something I didn't want to happen I say i knew that was going to happen.

Někdy se probudím těsně předtím, než zazvoní budík.

Často dopředu vím, co řeknu, tak to po sobě jen opakuji nahlas.

Někdy se slyším mluvit jako moje matka.

Řeknu blbost, i když vím, že je to blbost.

Nemám ráda, když nemůžu otevřít nový igelitový pytlík.

Nemám ráda, když musím slinit prst, abych otočila stránku.

Mám strach, že mi srdce najednou přestane tlouct, je neuvěřitelné, jak dlouho už tluče.

Mám pocit, že jsem si píchla jehlu do paty, putuje mým tělem, a nakonec mi propíchne nějaký vnitřní orgán.

Nesnáším slupování náplasti.

Koupím si boty, i když mě tlačí.

Když zakopnu na ulici, začnu se sama sobě smát.

Když slyším venku hudbu, upravím krok do rytmu.

Mám chuť na někoho v tramvaji vypláznout jazyk nebo mu jen tak něco říct.

Mám chuť jen tak na ulici plné lidí nebo do ticha před lidmi zakřičet.

Mám chuť vyházet v knihovně knihy z regálů a zpřeházet je.

Cítím na prstu prstýnek, i když ho tam nemám.

Někdy jsem nervózní z mrkání očí, začnu si uvědomovat, že vlastně mrkám a že mrkám nějak moc.

V čekárně ordinace pořád počítám, kolik je ještě přede mnou lidí, kolikátá přijdu na řadu.

Mám divný pocit, když dočtu knihu anebo začnu číst novou.

Nemám ráda prach a nerada ho utírám.

Někdy si pořád dokola hraji prsty o stůl stejnou písničku.

Aniž si to uvědomuji, dávám si vlasy za ucho.

Někdy, když pláču, jdu se na sebe podívat do zrcadla.

Někdy se nemůžu odtrhnout od televize, i když mě film vůbec nebaví.

Vždycky míchám lžičkou po směru hodinových ručiček.

Ve vlaku si sedám proti směru jízdy.

V dopravním prostředku čtu pořád dokola nápis, který mám před sebou.

Často používám slovo prostě a dost mi to vadí.

Je mi nepříjemné nakupovat kondomy, menstruační potřeby a těhotenské testy.

Nemůžu usnout, když někdo v mém okolí chrápe.

Když se někam balím, mám pak pocit, že jsem určitě něco zapomněla.

V metru sleduji svou cestu na mapce tras.

Někdy se podívám na hodinky a pak hned zjistím, že vůbec nevím, kolik bylo hodin.