Část 3. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

Jednou za čas mě popadne touha si pokoj zařídit nanovo a jinak.

Jsem vděčná, že se mám kam vrátit a hlavně za kým.

Když zpívám, je mi fajn.

Když tancuji, mám pocit, že dokáži létat.

Při telefonování si kreslím obrázky.

Když pospíchám, očima na hodinkách zpomaluji čas.

Sedíc na místě spolujezdce v autě ve velké rychlosti, brzdím nohama spolu s řidičem, i když nemám pedály.

Při cestě autobusem sousedovi čtu nadpisy článků v jeho novinách.

Když do prostředku MHD nastoupí revizor, srdce se mi rozbuší přesto, že mám cvaknutý lístek.

Vždycky mám špatný pocit, když si v poloprázdný tramvaji stoupne někdo těsně ke mně.

Šlapu na kulaté kanály a vyhýbám se hranatým.

Když dobíhám metro, něco mě nutí zkusit, jestli stihnu nastoupit až těmi dalšími dveřmi.

Horoskopům nevěřím, ale čtu je.

Nesnáším, když po mně muž opakuje vysokým hlasem to, co jsem právě řekla.

Když šlápnu na dlažbě na rýhu, mám pocit, že jsem udělala něco špatného.

Někdy, když usínám, jako by se vznáším a cítím kolem sebe neuvěřitelně velký prostor.

Nesnesu pohled na pootevřenou skříň.

Často si v duchu lidi přirovnávám ke zvířatům.

Když si líčím řasy, mívám otevřenou pusu.

Když si umyji vlasy a zůstanu doma, je mi lito, že mne nikdo nevidí.

Nesnáším, když se zastaví hodiny.

Při líčení řas se na sebe nedívám. 

Ráda vstávám a snídám první,ať mám začátek dne pro sebe.

Na WC při chvilce pro sebe, kde mám koberec pepř a sůl, objevuji dramatické epopeje, zvířata, postavy, obličeje, všichni jsou v pohybu, já v soustředěném tvůrčím úsilí.

Občas se dostávám do složité životní situace a v takovém případě se mi vybaví rada: "S Vaňkem se raď." !

Často otvírám ledničku a chvíli do ní zírám bez jakéhokoli důvodu.

Někdy si uvědomím, že mrkám, a pak po celou dobu, co jsem si toho vědoma, mi automaticky mrkat nejde, protože na to neustále myslím.

Když mám vystoupit z metra nebo tramvaje, mám najednou pocit, že na mě budou všichni zírat a nejraději bych přejela.

Když usínám, škubu sebou, mám pocit, že někam padám.

Neumím ukrojit rovně chleba.

Když chci, aby se něco podařilo, dávám si úkoly, např. když stihnu dojít k přechodu, než přijede to auto vzadu, splní se mi mé přání...

Když vidím kaluž,vždycky se koukám, co se v ní odráží.

Při čekání na tramvaj pozoruji lidi a přemýšlí, kam asi spěchají.

Při cestě metrem koukám svým naproti sedícím na boty.

Když čekám na přechodu na zelenou, vždy mi trvá půl sekundy, než si uvědomím, že už naskočila.

Když vidím člověka rozdávajícího letáky, snažím se být ohromně nenápadná a nepozorovaně projít kolem odvracejíc zrak.

Když zívám a myslím si, že na mě nikdo nekouká, tak si nezakryju ústa.

Když se blížím k domovním dveřím, tak si začnu připravovat správný klíč.

Když jedu na eskalátorech, tak přemýšlím, jak asi někomu můžou skřípnout celou nohu.

Když jdu kolem zrcadla nebo výlohy, vždycky se na sebe musím podívat.

Často pro něco jdu a když tam přijdu nevím pro co jsem šla a mám divný pocit.

Mám ráda vůni sena, dřeva, levandule, mátových listů zalitých horkou vodou a vůni při loupání pomeranče.

Někdy, když na mě „vybafne“ cizí člověk na ulici s nějakou prosbou, nebo otázkou, nebo se dostanu s někým do mírného konfliktu, vyhrknou mi slzy.

Když mě v tramvaji zaujme nějaká dívka, představuju si, jak ji oslovuju, zachraňuju, zvu na rande a podobně fantazíruju, dokud nemám vystupovat.

Na přednáškách jednoho profesora vysoké školy se opravdu snažím dávat pozor, ale po chvíli si zklamaně uvědomím, že naprosto nevím, o čem je řeč.

Když se za mnou v tramvaji někdo zasměje a já náhodou něco udělám, mám utkvělý pocit, že se smějí mně.

Když si v tramvaji sednu k oknu a vidím na něm mastný otisk hlavy, napadne mě, komu asi patří.

Když v tramvaji projdu revizí jízdenek, mám pocit hrdosti a domýšlím si, že na mě jsou páni revizoři pyšní, i když jim jsem úplně jedno.