Část 6. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

Jazykem si „počítám“ zuby.

Chodím rychle, i když nikam nechvátám.

Když jedu autobusem na druhém konci města (kterým normálně nejezdím), ostatní cestující mi připadají "cizí". 

Pořád si přejíždím po vyčištěných zubech jazykem.

Po představování si pamatuji stisk ruky, výraz tváře a další detaily, ale jméno zapomínám.

Nikdy se mi nepodaří vysát brčkem poslední kapku.

Když se usměju na malé děcko a ono mi úsměv neoplatí, připadám si trapně.

Déjá vu.

Nesnáším skřípání nehtů o tabuli.

Stačí mi chvilka hovoru s druhým a už používám jeho slova (nářečí..).

Nesnáším nahraný zvuk svého hlasu/svůj obraz na kameře.

Někdy si představuju, že tohle všechno je sen, ze kterýho se probudím, budu si pamatovat je útržky a postupně všechno zapomenu.

Když mám v puse aft, nic neudělám pořádně.

Spaluju si ruce o sirky.

Pozoruju lidi až moc.

Na pusu natřenou jelením lojem mi vítr pořád lepí vlasy.

Nesnáším mokré konce nohavic od kalhot.

Když čtu knížku, píšu e-maily ve stylu, jakým je psaná.

Vidím zřetelně mrtvolky zvířat, ale když k nim dojdu, je to jen přehnutý hadr nebo zmuchlaný igelit.

Vždy, když zamknu dveře, pokaždé se vrátím a vrazím do nich, abych se ubezpečila, že jsou opravdu zamčené.

Poté, co si zmáčknu přístroj u přechodu pro chodce (na zelenou), po chvíli ho zmáčknu znova a nebo jdu hned na červenou.

Když sedím ve vlaku a vím, že ve správném, jdu se vždycky ještě jednou podívat na ceduli a nejlépe ještě se někoho raději zeptám.

Když jsem v cizím městě, ptám se na cestu, začne mě to bavit a ptám se na ni skoro každého, koho potkám, i když už dávno vím, kam mám jít.

Když jsem v cizím městě, schválně se neptám na cestu a zkouším podle šestého smyslu dojít, kam potřebuju.

Když dožehlím, mám hrůzu z toho, že se někdo o žehličku spálí, přemýšlím, kam ji dát a jak ji natočit, někdy uvažuji i o lístečku, na který napíšu, pozor horká, ale zase se bojím, že by mohl chytnout ten lísteček od žehličky.

Někdy při úklidu, utírám stále jedno a to samé místo, znova a znova, do dokonalosti, až si to musím zakázat.

Když jsem s něčím nespokojená, jdu si nechat ostříhat vlasy.

Mám dny, kdy se mi několikrát za sebou přihodí, že potkám lidi, kteří jsou někomu známému tak podobní, že si je spletu, většinou se mi to nakumuluje do jednoho dne, je to tak silné, že k nim i dojdu, oslovím je nebo skoro chytnu za rameno... ale pak to nikdy nejsou ti lidé, které znám.

Někdy se mi stane, že potkám člověka někde ráno a pak zase večer toho samého člověka potkám, jako by se uzavřela cesta nebo kruh nebo alespoň den.

Nechci se chytat žádného madla v autobuse.

V metru se někdy zase nechci madla vůbec pustit.

Ve vlaku (jedoucím) zpívám z okénka.

Jsou dny, kdy mám pocit, že všechny musím nějak potěšit nebo rozveselit a tak to tak činím.

Jsou dny, kdy se probudím, koukám do zdi a nemůžu vstát ani se hnout.

Když jsou někteří lidi nepříjemní, představuju si je ve spodním prádle, je mi to pak hned jedno.

Když jsem byla malá, zdávalo se mi, že když nejede výtah, dá se skočit z okna a na zemi dopadnout na nohy, málem jsem to zkusila.