Část 9. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

Když jedu v autě a vidím, že ze silnice, odbočuje značená turistická stezka, mám chuť po ní pěšky vyrazit. 

Občas, když míjím někoho ošklivého, stále na něj civím a po několika metrech se lehce otřesu.

Když sedím v hospodě, často se mi stane, že omylem fouknu do popelníku a popel se rozletí po celým stole.

Vždy, když jsem smutná, je mi chladno.

Někdy na otázku odpovídám další otázkou.

Když jím čokoládu, mám pocit, že mám od ní upatlanou celou pusu.

Když chci zjistit kolik je hodin a podívám se na hodinky, mnohdy čas nezaznamenám a musím se podívat znovu.

Někdy mám chuť zasahovat neznámým lidem do života.

Když odcházím z místa, které mě nějakým způsobem zaujalo, mám pocit, jako by tam mé vědomí zůstalo a vzdalovala se jen má tělesná schránka.

Když přespávám na neznámém místě, těsně před probuzením se mi zdá, že se probouzím doma.

Když je venku tma a já sedím za oknem v pokoji, kde je světlo a nevidím ven, mám strach, že mě někdo zvenku pozoruje.

Když se má splnit něco, po čem jsem dlouho toužila, chci, aby to už bylo za mnou a já nemusela mít strach z toho, jak to dopadne.

Často sa mi stáva, že si spomeniem na niečo čo som si chcel pozrieť na internete práve vo chvíli keď sa mi vypína počítač.

V internetovom prehliadači si odkladám stránky/videá/články v záložkách na neskôr až kým nemám zaplnenú celú lištu a potom sa ich aj niekoľko dní zbavujem.

Často mě bolí vlasy, když je rozpustím po celém dni nošení v gumičce.

Když se seznamuji s někým novým, tolik se soustředím na to, až řeknu své jméno, že hned zapomenu, jak se jmenoval ten, který se mi před chvílí představoval.

Neusnu bez vyčištěných zubů.

Při jídle se mi občas dostaví zneklidňující pocit, že jsem ztratila schopnost polykat.

Miluji vůni svého polštáře.

Když usínám, často se mi zdá, že někam padám - a škubnu sebou.

Velice se ostýchám okamžiku shledání či loučení, který je doprovázen objetím, políbením či podáním ruky.

Někdy jsem bezdůvodně v pondělí ráno v práci podrážděný.

Když vidím u silnice výstražnou značku pozor zvěř s vyskakujícím

jelenem, podvědomě předpokládám, že musí vyskočit zprava.

Když se někdo vedle mě v tramvaji podrbe, nebo si poposedne, udělám to taky a pak je mi trapně, že se opičím.

Na ulici často dělám, že neznám lidi, co znám.

Když se v noci probudím s přeleželou rukou, jsem přesvědčená, že mám po ruce.

Nemám ráda smajlíky a přesto je furt používám.

Když někdo přijde s něčím převratným,třeba kšiltovka s větráčkem, tak mě naštve, že mě to nenapadlo dřív.

Občas se cejtím provinile, když se dívám na filmy, co už jsem viděla.

Když někomu něco vyprávím a cejtím, že už je to pro něj neúnosný, stejně pokračuju.

Před usnutím se mi zdá všechno katastrofálnější, než ráno.

Občas si čtu jenom nadpisy článků v novinách a hned mám pocit, že všemu rozumím.

Když du ven po setmění, mám pocit, že se stane něco výjímečnýho.

Občas mě potěší, že jsem byla nejrychlejší spermie.

Ve vlaku chci mít kupé sám pro sebe.

Jakmile si uvědomím svojí nohu přehozenou křížem přes tu druhou, změním okamžitě jejich polohu.

Když jsem sám v kupé, občas se do široka protáhnu.

Stromy z jedoucího vlaku se otáčejí kolem své osy.

Když ejakuluji ve stoje mám pocit, že jsem nasál cosi chodidly z vnitřku země.

Když se v létě rozednívá, v jednu chvíli se náhle změní zvuk okolí.

Při změně času vždy alespoň týden přepočítávám, kolik hodin by bylo v čase minulém.

V životě zažívám okamžiky, které se mi v mysli zobrazují jako filmové střihy nebo jejich knižní předlohy.