...k participům.

využívají symbiozních a parazitních norem – vztahů, ve smyslu napojení se na situace zaběhnuté, dané, okoukané a stojící tak na periferii každodenního vnímaní

zviditelňují tyto periferní zóny nastavením - aplikací na přesná místa, která jsou dennodenně ohmatávána nespočtem lidských pohledů bez nejmenšího podezření či rozrušení

účastní se na těchto místech, situacích svojí existencí, jsou podezřelé

vznikají uviděním celé situace s daným místem a jeho vlastnostmi - vztahy

lépe se o nich mluví v souvislosti s různými lidskými aktivitami než jako o umění

zasahují do světa umění, jako do jednoho ze světů nějak zaběhnutých a akceptovaných

jsou lehce přehlédnutelné, jsou lhostejné k autorství

využívají šablonovitost jako sémanticko – významovou kvalitu, jako synonymum stereotypu a konvence

snaží se narušovat sociální status výjimečnosti vnímání umění

šablony upozorňují na své vlastní rámce jsou podstatnější spíš než zobrazení, která nabízejí

v době zprostředkovanosti informací i vědomostí jsou důležitější rámce a vztahy, neboli situace, v nichž jsou hodnoty i informace zapojeny, než jejich konkrétní významy, jež jim různí aktéři arbitrárně připisují

Část 1. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

Občas, když slyším zpěv ptáků, myslím si, že mi zvoní mobil.

Když doma ve tmě civím na puštěnou bednu, kterou náhle vypnu, že jdu spát, pluje mi před očima několik sekund její paobraz.  

Pokaždé,když používám lepící pásku, nemůžu najít naposledy ustřihnutý konec.

Při pohledu na spící kočku se ptám sama sebe, proč to všechno dělám.

Při jízdě na eskalátoru mi vždy madlo ujíždí s rukou rychleji.

Do dveří, které se otevírají táhnutím často tlačím a tahám zaty, do kterých se má tlačit.

Občas, když si svlékám svetr, zelektrizuje se mi celá hlava.

Nerad dávám flašky do igelitové tašky.

Někudy jsem šel poprvé - po nějakém čase jsem tudy šel znovu a přistihl jsem se, že jsem ledabyle věnoval pohledy stejným místům jako poprvé.

Záděra.

Vždy,když překračuji hranice, celá situace se náhle změní - levá strana v pravou, dole v nahoře a naopak.

Občas se mi v botě shrnuje ponožka pod patu.

Když mi přijde poštou dopis v obálce jen s mojí adresou, jsem jemně rozrušený, kdo mi to asi píše.

Čekám-li na zastávce na tramvaj, často kontroluji směr, jestli tramvaj už přijíždí.

Občas, když čtu knihu, myslím úplně na něco jiného, ale mechanismus čtení běží dál bez mojí kontroly.

Často si články přečtené v novinách přepovídávám do svého jazyka.

Občas, když se probudím, jsem rozjitřen z reálnosti svého snu.

Když krájím cibuli, vnímám, že ji se mnou právě nyní krájí nespočet lidí v celém vesmíru.

Někdy, když mluvím před lidmi, vidím se z pozice „mimo“, jak mluvím.

Pravidelně ve vzduchu cítím vůni rána, jara či prázdnin.

Abych se zbavil nočního přemýšlení, vstanu jdu ke stolu a nekreslím si to či zapíšu.

Při dívání se na televizi nepřemýšlím.

Některé barvy nesnesu mít oblečené v horní části těla.

Když vykonávám malou potřebu, paradoxně těžknu, vpíjím se do země.

Přepínání televizních programů je samostatná disciplína.

Když vytáhnu elektrickou šňůru ze zásuvky, mám pocit, že se malou chvíli táhne za šňůrou nějaké medové vlákno.

Občas na někoho myslím a on mi záhy zavolá.

Občas mám chuť na čistou vodu.

Když sedím na židli a opřu se o opěradlo, mám pocit, že jsem se vypnul.

Nevím si rady s pohledem na noční hvězdné nebe.

Občas, když mi zazvoní telefon a zvednu ho, mám nutkání jen beze slova poslouchat a pak zavěsit.

Když strávím nějaký čas nakupováním ve velkém supermarketu, odcházím v jakémsi somnambulickém stavu.

Když se dotknu obrazovky zapnuté televize, zelektrizováním se mi ježí ruka.

Mé srdce je větší osobnost než já.

Když je mi chladno a s výdechem se uvolním, zima jakoby ze mě steče.

Když nejsem najedený, lépe mi to myslí.

Občas se cítím jako dcera své dcery a syn svého syna.

Když mám něco zformulovat v jedné větě, zdá se mi, že je to neuskutečnitelné.

Když chci vyprávět někomu o nějakém bohatém zážitku, skoro vždy mi na to stačí jen jedna věta.

Často uhodnu několik sekund napřed, kdy mi zazvoní telefon.

Často se bojím, že mi v kapse zazvoní mobil, který tam nemám.

Často, když přemýšlím o situaci, kterou jsem zažil v minulosti, rozvíjím v duchu alternativní verze, co by se mohlo stát líp nebo jinak, do takové míry, že úplně zapomenu, co z toho se skutečně stalo a co ne.

Když sedím v tramvaji na dvoj-sedačce s někým cizím a ten si pak odsedne, protože se uvolnilo místo pro jednoho, urazím se.

Když při jízdě v tramvaji poslouchám hudbu a tramvaj zastaví, nevydává klasické hučení, bojím se, že někdo uslyší, co poslouchám a tak se cítím trochu trapně.

Bavit se s někým v plné tramvaji, kde je ticho jako v hrobě mi je docela nepříjemné.

Mám pravidlo, že v tramvaji automaticky pouštím sednout důchodce s hůlkou či berlí. Ti bez ní se musí první zeptat.

Když se na mě kdekoliv podívá nějaká dívka a líbí se mi, je mi jasné, že už z ní nespustím oči, abych zjistil, jestli se podívá znovu. 

Část 2. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

Když večer usínám, bojím se, že ve spánku zapomenu dýchat.

Když jedu výtahem, častokrát se mi zdá, že nezastaví na označeném poschodí.

Občas se mi zdá, že právě v průběhu mého života dojde ke konci světa.

Někdy se mi zdá, že se probudím z tohoto života a ocitnu se v úplně jiné existenci.

Mám neodbytný pocit, že někde ve světě chodí člověk s mojí tváří.

Když si začnu číst v tramvaji, tak se mi nechce vystoupit.

Od té doby co bydlím v jedenáctém patře, ráno neslyším zpěv ptáků.

Když mi lidé vyprávějí sny, co se jim zdály předchozí noc, točí se mi hlava a mám chuť být zlý.

Když usínám, tak mám nejlepší nápady a pak vstanu a rozsvítím, že si je zapíšu a v tom se mi zdají banální.

Nejlepší sousto si nechávám na konec.

Jen někdy si uvědomím, že stále vidím svůj nos.

Vždy, když vidím nastupovat důchodce do tramvaje, mám strach že upadne.

Často, když cedím uvařený špagety, minimálně jedna mi sklouzne do dřezu.

Někdy nemůžu vyhnat z hlavy nějakou blbou písničku a pořád mi tam hraje dokola.

Někdy po probuzení než otevřu oči, vůbec nevím kde jsem.

Když mám někde nějaký stroupek, pořád ho musím seškrabovat.

Když si stoupnu kdekoli do nejkratší fronty, situace se pokaždé něčím zkomplikuje a vedle už bych dávno byla na řadě.

V čekárně u zubaře mě automaticky zuby přestanou bolet.

Občas mívám pocit, že jsem nevypnula žehličku, i když jsem vůbec nežehlila.

Jsem přesvědčena, že můj pes ví, co si myslím.

Denně jezdím stejné trasy a občas se mi stane, že dojedu do práce, i když jsem původně jela nakoupit.

Když si chci prohlédnout lépe zboží za výlohou, stane se mi, že narazím hlavou do skla.

Často si chci navyklým pohybem urovnat brýle na nose, i když mi ve skutečnosti zrovna v tom momentě leží na nočním stolku.

Vždycky, když ráno vstávám z postele, připadá mi, že je v pokoji strašná zima a mám sto chutí zalézt zpět pod peřinu.

Každou cestu metrem mám toužebný nutkání, jaký by to bylo skočit pod jedoucí metro, a každou cestu metrem se bojím, že mě tam náhodou někdo shodí.

Kdykoliv mi uvízne zbytek jídla v zubu, musím ho dostat co nejrychleji ven.

Podívám-li se na digitální hodinky ve chvíli, kdy nezbývá mnoho do tří stejných čísel, vždy si počkám, abych to viděl.

Když jsem něčím "nový", účesem, oblečením apod. mám pocit, že se na mě na ulici všichni dívají.

Nemám rád dobu, kdy mám hodně mastné vlasy.

Stejně tak nemám rád vlasy úplně nemastné.

Nad jakoukoliv propastí si představuji svůj pád.

K olivám jsem se musel projíst a k whisky propít.

Na zádech mě nejvíc kouše to místo, na které si nedosáhnu.

Když stojím na nástupišti a přijíždí vlak či metro, mám strach, že mě někdo strčí do kolejiště.

V hloubce sebe stále cítím, že existuje někde moje spřízněná duše.

Při snídani se častěji dívám na hodiny než do talíře.

Právě oblíbená píseň, která akorát hraje, mi umí být v té chvíli nejbližším přítelem a dodat či ještě zvětšit chuť do čehokoli.

Když usínám, cítím, že v pokoji nejsem sama.

Někdy nedokážu vyjádřit slovy, co přesně cítím.

Když žehlím, mám strach, že tu věc každou chvíli propálím a zůstane v ní díra.

Často ztrácím na určité období jednu ponožku z páru.

Občas mám strach z budoucnosti, občas toužím vrátit se zpět do minulosti.

Jsem hrozně rád, když mi telemarketingoví obchodníci volají na mobil, protože si z nich rád dělám legraci.

Nesnáším, když mi maminky nabourávají rutinní jízdu tramvají, když chtějí pomoct s kočárkem, ale vždycky jim s úsměvem pomůžu.

Když se na mě dlouze dívají batolata, mám pocit jako by mi s hrůzou koukaly do duše.

Tajně doufám, že dojde k zombie apokalypse a já prožiju zbytek života jako hrdina.

Díky Hollywoodu mi přijde můj život strašně obyčejný. 

Část 3. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

Jednou za čas mě popadne touha si pokoj zařídit nanovo a jinak.

Jsem vděčná, že se mám kam vrátit a hlavně za kým.

Když zpívám, je mi fajn.

Když tancuji, mám pocit, že dokáži létat.

Při telefonování si kreslím obrázky.

Když pospíchám, očima na hodinkách zpomaluji čas.

Sedíc na místě spolujezdce v autě ve velké rychlosti, brzdím nohama spolu s řidičem, i když nemám pedály.

Při cestě autobusem sousedovi čtu nadpisy článků v jeho novinách.

Když do prostředku MHD nastoupí revizor, srdce se mi rozbuší přesto, že mám cvaknutý lístek.

Vždycky mám špatný pocit, když si v poloprázdný tramvaji stoupne někdo těsně ke mně.

Šlapu na kulaté kanály a vyhýbám se hranatým.

Když dobíhám metro, něco mě nutí zkusit, jestli stihnu nastoupit až těmi dalšími dveřmi.

Horoskopům nevěřím, ale čtu je.

Nesnáším, když po mně muž opakuje vysokým hlasem to, co jsem právě řekla.

Když šlápnu na dlažbě na rýhu, mám pocit, že jsem udělala něco špatného.

Někdy, když usínám, jako by se vznáším a cítím kolem sebe neuvěřitelně velký prostor.

Nesnesu pohled na pootevřenou skříň.

Často si v duchu lidi přirovnávám ke zvířatům.

Když si líčím řasy, mívám otevřenou pusu.

Když si umyji vlasy a zůstanu doma, je mi lito, že mne nikdo nevidí.

Nesnáším, když se zastaví hodiny.

Při líčení řas se na sebe nedívám. 

Ráda vstávám a snídám první,ať mám začátek dne pro sebe.

Na WC při chvilce pro sebe, kde mám koberec pepř a sůl, objevuji dramatické epopeje, zvířata, postavy, obličeje, všichni jsou v pohybu, já v soustředěném tvůrčím úsilí.

Občas se dostávám do složité životní situace a v takovém případě se mi vybaví rada: "S Vaňkem se raď." !

Často otvírám ledničku a chvíli do ní zírám bez jakéhokoli důvodu.

Někdy si uvědomím, že mrkám, a pak po celou dobu, co jsem si toho vědoma, mi automaticky mrkat nejde, protože na to neustále myslím.

Když mám vystoupit z metra nebo tramvaje, mám najednou pocit, že na mě budou všichni zírat a nejraději bych přejela.

Když usínám, škubu sebou, mám pocit, že někam padám.

Neumím ukrojit rovně chleba.

Když chci, aby se něco podařilo, dávám si úkoly, např. když stihnu dojít k přechodu, než přijede to auto vzadu, splní se mi mé přání...

Když vidím kaluž,vždycky se koukám, co se v ní odráží.

Při čekání na tramvaj pozoruji lidi a přemýšlí, kam asi spěchají.

Při cestě metrem koukám svým naproti sedícím na boty.

Když čekám na přechodu na zelenou, vždy mi trvá půl sekundy, než si uvědomím, že už naskočila.

Když vidím člověka rozdávajícího letáky, snažím se být ohromně nenápadná a nepozorovaně projít kolem odvracejíc zrak.

Když zívám a myslím si, že na mě nikdo nekouká, tak si nezakryju ústa.

Když se blížím k domovním dveřím, tak si začnu připravovat správný klíč.

Když jedu na eskalátorech, tak přemýšlím, jak asi někomu můžou skřípnout celou nohu.

Když jdu kolem zrcadla nebo výlohy, vždycky se na sebe musím podívat.

Často pro něco jdu a když tam přijdu nevím pro co jsem šla a mám divný pocit.

Mám ráda vůni sena, dřeva, levandule, mátových listů zalitých horkou vodou a vůni při loupání pomeranče.

Někdy, když na mě „vybafne“ cizí člověk na ulici s nějakou prosbou, nebo otázkou, nebo se dostanu s někým do mírného konfliktu, vyhrknou mi slzy.

Když mě v tramvaji zaujme nějaká dívka, představuju si, jak ji oslovuju, zachraňuju, zvu na rande a podobně fantazíruju, dokud nemám vystupovat.

Na přednáškách jednoho profesora vysoké školy se opravdu snažím dávat pozor, ale po chvíli si zklamaně uvědomím, že naprosto nevím, o čem je řeč.

Když se za mnou v tramvaji někdo zasměje a já náhodou něco udělám, mám utkvělý pocit, že se smějí mně.

Když si v tramvaji sednu k oknu a vidím na něm mastný otisk hlavy, napadne mě, komu asi patří.

Když v tramvaji projdu revizí jízdenek, mám pocit hrdosti a domýšlím si, že na mě jsou páni revizoři pyšní, i když jim jsem úplně jedno. 

Část 4. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

Když něco lepím vteřinovým lepidlem,vždycky se trochu upatlám a pak se k něčemu přilepím.

Ve sprše přemýšlím nad životem.

Když se položím na hladinu a zavřu oči,tak mám pocit,že se se mnou houpe celý svět.

Někdy jdu po ulici a z ničeho nic začnu pociťovat štěstí, připadám si jiná oproti lidem co míjím, ale nevadí mi to.

Když prší a ulice jsou prázdné mám návaly dobré nálady.

Pozoruji podrážky bot člověka jdoucího přede mnou a přemýšlím, jaký je to pro něj pocit.

Nesnáším cizí vlasy v mém hřebenu.

Taky nesnáším, když najdu chlup v jídle.

Když pozoruji racka letícího nad řekou, chtěla bych zkusit, jaký je to pocit volnosti.

Občas mám pocit, že je život skvělej a má se žít.

Když pustí v rádiu další písničku, mám pocit, že jsem tušila, že to bude zrovna tato.

Raději se musím dvakrát přesvědčit, že jsem zamkla byt.

Občas se mi stane, že přiložím lahev s vodou k ústům, abych se napila, ale ještě je tam víčko.

Nesnáším, když při otevírání vypění voda z lahve a celou mě polije, i přesto, že dlouho nebyla v pohybu.

Když jsem na řadě u pokladen, jsem nervózní, že budu zdržovat placením a balením zboží do tašek.

Když jedu ráno do školy tramvají, snažím se odhadnout, kam a proč jedou mí spolucestující.

Nesnáším pohled do zrcadla, když jsou za mnou otevřené dveře do temné místnosti.

Když mě někdo zezadu pozoruje, cítím ten pohled v zádech.

Vždy, když jdu na chvíli do vedlejší místnosti, bojím se nechávat puštěné rádio, protože se bojím, že po návratu uslyším cosi strašného.

Občas, když říkám ve větě hlásku s, hlasitě to zasyčí.

Bojím se, když při dešti elektrizují troleje tramvají, že mě elektřina zabije.

Už nesčetněkrát jsem se přesvědčila, že to, co mě napadne jako první, je vždy to správné a stejně k tomu nakonec dojdu.

Často někomu volám jen tak, z potřeby slyšet jeho hlas.

Nerada se příliš dlouho dívám do zrcadla, protože se bojím, že se v odraze za mnou objeví cosi strašného, jak to znám z hororových filmů.

Když si uvařím čaj, často na něj zapomenu a vzpomenu si, až když je studený.

Když jdu domů ze společnosti lidí, zní mi v hlavě ozvěnou jejich útržky vět.

Když se na někoho usměji, automaticky mi úsměv zůstává na rtech i potom, co odvrátím tvář.

Někdy mi existence lidí přijde potupná a směšná.

Ráda se vracím na místa, které mi před pár lety byly všední.

Ráda pozoruji ptáky krmící se za oknem.

Líbí se mi morbidnost hřbitovů, ale mám k nim respekt.

Ráno přemýšlím, co si uvařím k večeři.

V létě se těším na zimu a v zimě na léto.

Začnu se bát až v momentě, kdy se setmí.

Když se rozední, směji se absurdnosti toho, čeho jsem se bála za tmy.

Často přemýšlím, proč byl stvořen prach a z čeho se bere.

Při rozhovoru mi zrak nechtěně ulpívá na nedostatku v obličeji toho druhého.

Někdy mám při chůzi pocit, že šlapu stále na jednom místě a cesta neubíhá.

Ráno vstávám a večer uléhám vždy stejným způsobem.

Když si zapaluji cigaretu v místnosti, ze zvyku před ni dávám ruku, aby vítr nesfoukl oheň.

Benzín někdy nádherně voní.

Nevím si rady s uspořádáním volného času, abych vyhověla všem stranám.

Moje každodenní rozhodnutí mě přivádějí do stavů zoufalství.

Při čekání na metro se bavím nalézáním přesného místa, kde pak budu potřebovat vystoupit.

Když je venku nejkrásněji, připadám si nejvíc sama.

Chodím hrozně rychle, a když jdu městem plným lidí jen tak tak se jim vyhýbám a mám pocit, že je to nějaká hra.

Když potkám někoho, kdo je mi podobný filozofováním nad světem, zklame mě fakt z vlastní nejedinečnosti.

Někdy když jdu večer do postele, mám divný pocit jako by někde byla party a já místo toho jdu raději trapně spát.

Někdy se mi v polospánku zdá, že zakopnu na schodech, ale místo na chodník upadnu do bdělého stavu a cuknu sebou.

Po sexu a chvilku po orgasmu mám pocit, že jsem splnil úkol a připadám si totálně zbytečný. Než na to dostanu zase chuť.

Část 5. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

Někdy mám tendenci brát si do kabelky propisku, která mi ladí s oblečením.

Pokaždé mi ujede tramvaj do práce, protože nemůžu vyjít ven s pomyšlením, že bych na zastávce minutu čekala.

Když mám kocovinu, slyším neustále svůj telefon.

Bojím se víkendů ve městě.

Čím víc spěchám, tím častěji se mi rozvazuje tkanička.

Někdy si zoufale snažím vytisknout důležitý papír, i když vím, že nemám tiskárnu.

V tramvaji musím vystupovat první.

Když dělám stejnou mechanickou věc stokrát, zprvu se zdá jednoduchá, obvykle se ale zkomplikuje.

Když na nějakou delší dobu zavřu oči na ostrém slunci, nebo usnu, tak po probuzení vidím namodralý obraz.

Když jsem byla malá, nesměla jsem cestou do školy šlápnout na spoje mezi kachličkami na chodníku.

Když si ráno dám do pusy kartáček a začnu si čistit zuby, často se mi z toho udělá špatně.

Whenever I do something I didn't want to happen I say i knew that was going to happen.

Někdy se probudím těsně předtím, než zazvoní budík.

Často dopředu vím, co řeknu, tak to po sobě jen opakuji nahlas.

Někdy se slyším mluvit jako moje matka.

Řeknu blbost, i když vím, že je to blbost.

Nemám ráda, když nemůžu otevřít nový igelitový pytlík.

Nemám ráda, když musím slinit prst, abych otočila stránku.

Mám strach, že mi srdce najednou přestane tlouct, je neuvěřitelné, jak dlouho už tluče.

Mám pocit, že jsem si píchla jehlu do paty, putuje mým tělem, a nakonec mi propíchne nějaký vnitřní orgán.

Nesnáším slupování náplasti.

Koupím si boty, i když mě tlačí.

Když zakopnu na ulici, začnu se sama sobě smát.

Když slyším venku hudbu, upravím krok do rytmu.

Mám chuť na někoho v tramvaji vypláznout jazyk nebo mu jen tak něco říct.

Mám chuť jen tak na ulici plné lidí nebo do ticha před lidmi zakřičet.

Mám chuť vyházet v knihovně knihy z regálů a zpřeházet je.

Cítím na prstu prstýnek, i když ho tam nemám.

Někdy jsem nervózní z mrkání očí, začnu si uvědomovat, že vlastně mrkám a že mrkám nějak moc.

V čekárně ordinace pořád počítám, kolik je ještě přede mnou lidí, kolikátá přijdu na řadu.

Mám divný pocit, když dočtu knihu anebo začnu číst novou.

Nemám ráda prach a nerada ho utírám.

Někdy si pořád dokola hraji prsty o stůl stejnou písničku.

Aniž si to uvědomuji, dávám si vlasy za ucho.

Někdy, když pláču, jdu se na sebe podívat do zrcadla.

Někdy se nemůžu odtrhnout od televize, i když mě film vůbec nebaví.

Vždycky míchám lžičkou po směru hodinových ručiček.

Ve vlaku si sedám proti směru jízdy.

V dopravním prostředku čtu pořád dokola nápis, který mám před sebou.

Často používám slovo prostě a dost mi to vadí.

Je mi nepříjemné nakupovat kondomy, menstruační potřeby a těhotenské testy.

Nemůžu usnout, když někdo v mém okolí chrápe.

Když se někam balím, mám pak pocit, že jsem určitě něco zapomněla.

V metru sleduji svou cestu na mapce tras.

Někdy se podívám na hodinky a pak hned zjistím, že vůbec nevím, kolik bylo hodin.

Část 6. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

Jazykem si „počítám“ zuby.

Chodím rychle, i když nikam nechvátám.

Když jedu autobusem na druhém konci města (kterým normálně nejezdím), ostatní cestující mi připadají "cizí". 

Pořád si přejíždím po vyčištěných zubech jazykem.

Po představování si pamatuji stisk ruky, výraz tváře a další detaily, ale jméno zapomínám.

Nikdy se mi nepodaří vysát brčkem poslední kapku.

Když se usměju na malé děcko a ono mi úsměv neoplatí, připadám si trapně.

Déjá vu.

Nesnáším skřípání nehtů o tabuli.

Stačí mi chvilka hovoru s druhým a už používám jeho slova (nářečí..).

Nesnáším nahraný zvuk svého hlasu/svůj obraz na kameře.

Někdy si představuju, že tohle všechno je sen, ze kterýho se probudím, budu si pamatovat je útržky a postupně všechno zapomenu.

Když mám v puse aft, nic neudělám pořádně.

Spaluju si ruce o sirky.

Pozoruju lidi až moc.

Na pusu natřenou jelením lojem mi vítr pořád lepí vlasy.

Nesnáším mokré konce nohavic od kalhot.

Když čtu knížku, píšu e-maily ve stylu, jakým je psaná.

Vidím zřetelně mrtvolky zvířat, ale když k nim dojdu, je to jen přehnutý hadr nebo zmuchlaný igelit.

Vždy, když zamknu dveře, pokaždé se vrátím a vrazím do nich, abych se ubezpečila, že jsou opravdu zamčené.

Poté, co si zmáčknu přístroj u přechodu pro chodce (na zelenou), po chvíli ho zmáčknu znova a nebo jdu hned na červenou.

Když sedím ve vlaku a vím, že ve správném, jdu se vždycky ještě jednou podívat na ceduli a nejlépe ještě se někoho raději zeptám.

Když jsem v cizím městě, ptám se na cestu, začne mě to bavit a ptám se na ni skoro každého, koho potkám, i když už dávno vím, kam mám jít.

Když jsem v cizím městě, schválně se neptám na cestu a zkouším podle šestého smyslu dojít, kam potřebuju.

Když dožehlím, mám hrůzu z toho, že se někdo o žehličku spálí, přemýšlím, kam ji dát a jak ji natočit, někdy uvažuji i o lístečku, na který napíšu, pozor horká, ale zase se bojím, že by mohl chytnout ten lísteček od žehličky.

Někdy při úklidu, utírám stále jedno a to samé místo, znova a znova, do dokonalosti, až si to musím zakázat.

Když jsem s něčím nespokojená, jdu si nechat ostříhat vlasy.

Mám dny, kdy se mi několikrát za sebou přihodí, že potkám lidi, kteří jsou někomu známému tak podobní, že si je spletu, většinou se mi to nakumuluje do jednoho dne, je to tak silné, že k nim i dojdu, oslovím je nebo skoro chytnu za rameno... ale pak to nikdy nejsou ti lidé, které znám.

Někdy se mi stane, že potkám člověka někde ráno a pak zase večer toho samého člověka potkám, jako by se uzavřela cesta nebo kruh nebo alespoň den.

Nechci se chytat žádného madla v autobuse.

V metru se někdy zase nechci madla vůbec pustit.

Ve vlaku (jedoucím) zpívám z okénka.

Jsou dny, kdy mám pocit, že všechny musím nějak potěšit nebo rozveselit a tak to tak činím.

Jsou dny, kdy se probudím, koukám do zdi a nemůžu vstát ani se hnout.

Když jsou někteří lidi nepříjemní, představuju si je ve spodním prádle, je mi to pak hned jedno.

Když jsem byla malá, zdávalo se mi, že když nejede výtah, dá se skočit z okna a na zemi dopadnout na nohy, málem jsem to zkusila.