úterý 15. listopadu 2011

Část 4. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

-->

Když něco lepím vteřinovým lepidlem,vždycky se trochu upatlám a pak se k něčemu přilepím.

Ve sprše přemýšlím nad životem.

Když se položím na hladinu a zavřu oči,tak mám pocit,že se se mnou houpe celý svět.

Někdy jdu po ulici a z ničeho nic začnu pociťovat štěstí, připadám si jiná oproti lidem co míjím, ale nevadí mi to.

Když prší a ulice jsou prázdné mám návaly dobré nálady.

Pozoruji podrážky bot člověka jdoucího přede mnou a přemýšlím, jaký je to pro něj pocit.

Nesnáším cizí vlasy v mém hřebenu.

Taky nesnáším, když najdu chlup v jídle.

Když pozoruji racka letícího nad řekou, chtěla bych zkusit, jaký je to pocit volnosti.

Občas mám pocit, že je život skvělej a má se žít.

Když pustí v rádiu další písničku, mám pocit, že jsem tušila, že to bude zrovna tato.

Raději se musím dvakrát přesvědčit, že jsem zamkla byt.

Občas se mi stane, že přiložím lahev s vodou k ústům, abych se napila, ale ještě je tam víčko.

Nesnáším, když při otevírání vypění voda z lahve a celou mě polije, i přesto, že dlouho nebyla v pohybu.

Když jsem na řadě u pokladen, jsem nervózní, že budu zdržovat placením a balením zboží do tašek.

Když jedu ráno do školy tramvají, snažím se odhadnout, kam a proč jedou mí spolucestující.

Nesnáším pohled do zrcadla, když jsou za mnou otevřené dveře do temné místnosti.

Když mě někdo zezadu pozoruje, cítím ten pohled v zádech.

Vždy, když jdu na chvíli do vedlejší místnosti, bojím se nechávat puštěné rádio, protože se bojím, že po návratu uslyším cosi strašného.

Občas, když říkám ve větě hlásku s, hlasitě to zasyčí.

Bojím se, když při dešti elektrizují troleje tramvají, že mě elektřina zabije.

Už nesčetněkrát jsem se přesvědčila, že to, co mě napadne jako první, je vždy to správné a stejně k tomu nakonec dojdu.

Často někomu volám jen tak, z potřeby slyšet jeho hlas.

Nerada se příliš dlouho dívám do zrcadla, protože se bojím, že se v odraze za mnou objeví cosi strašného, jak to znám z hororových filmů.

Když si uvařím čaj, často na něj zapomenu a vzpomenu si, až když je studený.

Když jdu domů ze společnosti lidí, zní mi v hlavě ozvěnou jejich útržky vět.

Když se na někoho usměji, automaticky mi úsměv zůstává na rtech i potom, co odvrátím tvář.

Někdy mi existence lidí přijde potupná a směšná.

Ráda se vracím na místa, které mi před pár lety byly všední.

Ráda pozoruji ptáky krmící se za oknem.

Líbí se mi morbidnost hřbitovů, ale mám k nim respekt.

Ráno přemýšlím, co si uvařím k večeři.

V létě se těším na zimu a v zimě na léto.

Začnu se bát až v momentě, kdy se setmí.

Když se rozední, směji se absurdnosti toho, čeho jsem se bála za tmy.

Často přemýšlím, proč byl stvořen prach a z čeho se bere.

Při rozhovoru mi zrak nechtěně ulpívá na nedostatku v obličeji toho druhého.

Někdy mám při chůzi pocit, že šlapu stále na jednom místě a cesta neubíhá.

Ráno vstávám a večer uléhám vždy stejným způsobem.

Když si zapaluji cigaretu v místnosti, ze zvyku před ni dávám ruku, aby vítr nesfoukl oheň.

Benzín někdy nádherně voní.

Nevím si rady s uspořádáním volného času, abych vyhověla všem stranám.

Moje každodenní rozhodnutí mě přivádějí do stavů zoufalství.

Při čekání na metro se bavím nalézáním přesného místa, kde pak budu potřebovat vystoupit.

Když je venku nejkrásněji, připadám si nejvíc sama.

Chodím hrozně rychle, a když jdu městem plným lidí jen tak tak se jim vyhýbám a mám pocit, že je to nějaká hra.

Když potkám někoho, kdo je mi podobný filozofováním nad světem, zklame mě fakt z vlastní nejedinečnosti.

Někdy když jdu večer do postele, mám divný pocit jako by někde byla party a já místo toho jdu raději trapně spát.

Někdy se mi v polospánku zdá, že zakopnu na schodech, ale místo na chodník upadnu do bdělého stavu a cuknu sebou.


Po sexu a chvilku po orgasmu mám pocit, že jsem splnil úkol a připadám si totálně zbytečný. Než na to dostanu zase chuť.

Žádné komentáře:

Okomentovat