Particip TV

...k participům.

2011-11-18T05:26:00.001-07:00

využívajísymbiozníchaparazitníchnorem– vztahů,vesmyslunapojenísenasituacezaběhnuté,dané,okoukanéastojící taknaperiferiikaždodenníhovnímaní

zviditelňujítyto periferní zóny nastavením - aplikací na přesná místa,která jsou dennodenně ohmatávána nespočtem lidských pohledůbez nejmenšího podezření či rozrušení

účastníse na těchto místech, situacích svojí existencí, jsou podezřelé

vznikajíuviděnímcelésituaces danýmmístemajehovlastnostmi-vztahy

lépese o nich mluví v souvislosti s různými lidskýmiaktivitami než jako o umění

zasahujído světa umění, jako do jednoho ze světů nějak zaběhnutých aakceptovaných

jsoulehce přehlédnutelné, jsou lhostejné k autorství

využívajíšablonovitostjakosémanticko– významovoukvalitu,jakosynonymumstereotypuakonvence

snažísenarušovatsociálnístatusvýjimečnostivnímáníumění

šablonyupozorňujínasvévlastnírámcejsoupodstatnějšíspíšnežzobrazení,kteránabízejí

v dobězprostředkovanostiinformacíivědomostíjsoudůležitějšírámceavztahy,nebolisituace,v nichžjsouhodnotyiinformacezapojeny,nežjejichkonkrétnívýznamy,ježjimrůzníaktéřiarbitrárněpřipisují

Část 1. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

2011-11-15T10:32:00.001-07:00

Občas, když slyším zpěv ptáků, myslím si, že mi zvoní mobil.

Když doma ve tmě civím na puštěnou bednu, kterou náhle vypnu, že jdu spát, pluje mi před očima několik sekund její paobraz.

Pokaždé,když používám lepící pásku, nemůžu najít naposledy ustřihnutý konec.

Při jízdě na eskalátoru mi vždy madlo ujíždí s rukou rychleji.

Do dveří, které se otevírají táhnutím často tlačím a tahám zaty, do kterých se má tlačit.

Občas, když si svlékám svetr, zelektrizuje se mi celá hlava.

Nerad dávám flašky do igelitové tašky.

Někudy jsem šel poprvé - po nějakém čase jsem tudy šel znovu a přistihl jsem se, že jsem ledabyle věnoval pohledy stejným místům jako poprvé.

Záděra.

Vždy,když překračuji hranice, celá situace se náhle změní - levá strana v pravou, dole v nahoře a naopak.

Občas se mi v botě shrnuje ponožka pod patu.

Když mi přijde poštou dopis v obálce jen s mojí adresou, jsem jemně rozrušený, kdo mi to asi píše.

Čekám-li na zastávce na tramvaj, často kontroluji směr, jestli tramvaj už přijíždí.

Občas, když čtu knihu, myslím úplně na něco jiného, ale mechanismus čtení běží dál bez mojí kontroly.

Často si články přečtené v novinách přepovídávám do svého jazyka.

Občas, když se probudím, jsem rozjitřen z reálnosti svého snu.

Když krájím cibuli, vnímám, že ji se mnou právě nyní krájí nespočet lidí v celém vesmíru.

Někdy, když mluvím před lidmi, vidím se z pozice „mimo“, jak mluvím.

Pravidelně ve vzduchu cítím vůni rána, jara či prázdnin.

Abych se zbavil nočního přemýšlení, vstanu jdu ke stolu a nekreslím si to či zapíšu.

Při dívání se na televizi nepřemýšlím.

Některé barvy nesnesu mít oblečené v horní části těla.

Když vykonávám malou potřebu, paradoxně těžknu, vpíjím se do země.

Přepínání televizních programů je samostatná disciplína.

Když vytáhnu elektrickou šňůru ze zásuvky, mám pocit, že se malou chvíli táhne za šňůrou nějaké medové vlákno.

Občas na někoho myslím a on mi záhy zavolá.

Občas mám chuť na čistou vodu.

Když sedím na židli a opřu se o opěradlo, mám pocit, že jsem se vypnul.

Nevím si rady s pohledem na noční hvězdné nebe.

Občas, když mi zazvoní telefon a zvednu ho, mám nutkání jen beze slova poslouchat a pak zavěsit.

Když strávím nějaký čas nakupováním ve velkém supermarketu, odcházím v jakémsi somnambulickém stavu.

Když se dotknu obrazovky zapnuté televize, zelektrizováním se mi ježí ruka.

Mé srdce je větší osobnost než já.

Když je mi chladno a s výdechem se uvolním, zima jakoby ze mě steče.

Když nejsem najedený, lépe mi to myslí.

Občas se cítím jako dcera své dcery a syn svého syna.

Když mám něco zformulovat v jedné větě, zdá se mi, že je to neuskutečnitelné.

Když chci vyprávět někomu o nějakém bohatém zážitku, skoro vždy mi na to stačí jen jedna věta.

Často uhodnu několik sekund napřed, kdy mi zazvoní telefon.

Často se bojím, že mi v kapse zazvoní mobil, který tam nemám.

Část 2. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

2011-11-15T10:30:00.001-07:00

Kdyžvečer usínám, bojím se, že ve spánku zapomenu dýchat.

Kdyžjedu výtahem, častokrát se mi zdá, že nezastaví na označenémposchodí.

Občasse mi zdá, že právě v průběhu mého života dojde ke koncisvěta.

Někdyse mi zdá, že se probudím z tohoto života a ocitnu se v úplnějiné existenci.

Mámneodbytný pocit, že někde ve světě chodí člověk s mojítváří.

Kdyžsi začnu číst v tramvaji, tak se mi nechce vystoupit.

Odté doby co bydlím v jedenáctém patře, ráno neslyším zpěvptáků.

Kdyžmi lidé vyprávějí sny, co se jim zdály předchozí noc, točíse mi hlava a mám chuť být zlý.

Kdyžusínám, tak mám nejlepší nápady a pak vstanu a rozsvítím, žesi je zapíšu a v tom se mi zdají banální.

Nejlepšísousto si nechávám na konec.

Jenněkdy si uvědomím, že stále vidím svůj nos.

Vždy,když vidím nastupovat důchodce do tramvaje, mám strach žeupadne.

Často,když cedím uvařený špagety, minimálně jedna mi sklouzne dodřezu.

Někdynemůžu vyhnat z hlavy nějakou blbou písničku a pořád mi tamhraje dokola.

Někdypo probuzení než otevřu oči, vůbec nevím kde jsem.

Kdyžmám někde nějaký stroupek, pořád ho musím seškrabovat.

Kdyžsi stoupnu kdekoli do nejkratší fronty, situace se pokaždé něčímzkomplikuje a vedle už bych dávno byla na řadě.

Včekárně u zubaře mě automaticky zuby přestanou bolet.

Občasmívám pocit, že jsem nevypnula žehličku, i když jsem vůbecnežehlila.

Jsempřesvědčena, že můj pes ví, co si myslím.

Dennějezdím stejné trasy a občas se mi stane, že dojedu do práce, ikdyž jsem původně jela nakoupit.

Kdyžsi chci prohlédnout lépe zboží za výlohou, stane se mi, ženarazím hlavou do skla.

Častosi chci navyklým pohybem urovnat brýle na nose, i když mi veskutečnosti zrovna v tom momentě leží na nočním stolku.

Vždycky,když ráno vstávám z postele, připadá mi, že je v pokojistrašná zima a mám sto chutí zalézt zpět pod peřinu.

Každoucestu metrem mám toužebný nutkání, jaký by to bylo skočit podjedoucí metro, a každou cestu metrem se bojím, že mě tam náhodouněkdo shodí.

Kdykolivmi uvízne zbytek jídla v zubu, musím ho dostat co nejrychleji ven.

Podívám-lise na digitální hodinky ve chvíli, kdy nezbývá mnoho do třístejných čísel, vždy si počkám, abych to viděl.

Kdyžjsem něčím "nový", účesem, oblečením apod. mámpocit, že se na mě na ulici všichni dívají.

Nemámrád dobu, kdy mám hodně mastné vlasy.

Stejnětak nemám rád vlasy úplně nemastné.

Nadjakoukoliv propastí si představuji svůj pád.

Kolivám jsem se musel projíst a k whisky propít.

Nazádech mě nejvíc kouše to místo, na které si nedosáhnu.

Kdyžstojím na nástupišti a přijíždí vlak či metro, mám strach,že mě někdo strčí do kolejiště.

Vhloubce sebe stále cítím, že existuje někde moje spřízněnáduše.

Přisnídani se častěji dívám na hodiny než do talíře.

Právěoblíbená píseň, která akorát hraje, mi umí být v té chvílinejbližším přítelem a dodat či ještě zvětšit chuť dočehokoli.

Kdyžusínám, cítím, že v pokoji nejsem sama.

Někdynedokážu vyjádřit slovy, co přesně cítím.

Kdyžžehlím, mám strach, že tu věc každou chvíli propálím azůstane v ní díra.

Častoztrácím na určité období jednu ponožku z páru.

Občasmám strach z budoucnosti, občas toužím vrátit se zpět dominulosti.

Část 3. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

2011-11-15T10:29:00.001-07:00

Jednouza čas mě popadne touha si pokoj zařídit nanovo a jinak.

Jsemvděčná, že se mám kam vrátit a hlavně za kým.

Kdyžzpívám, je mi fajn.

Kdyžtancuji, mám pocit, že dokáži létat.

Přitelefonování si kreslím obrázky.

Kdyžpospíchám, očima na hodinkách zpomaluji čas.

Sedícna místě spolujezdce v autě ve velké rychlosti, brzdím nohamaspolu s řidičem, i když nemám pedály.

Přicestě autobusem sousedovi čtu nadpisy článků v jeho novinách.

Kdyždo prostředku MHD nastoupí revizor, srdce se mi rozbuší přesto,že mám cvaknutý lístek.

Vždyckymám špatný pocit, když si v poloprázdný tramvaji stoupne někdotěsně ke mně.

Šlapuna kulaté kanály a vyhýbám se hranatým.

Kdyždobíhám metro, něco mě nutí zkusit, jestli stihnu nastoupit ažtěmi dalšími dveřmi.

Horoskopůmnevěřím, ale čtu je.

Nesnáším,když po mně muž opakuje vysokým hlasem to, co jsem právě řekla.

Kdyžšlápnu na dlažbě na rýhu, mám pocit, že jsem udělala něcošpatného.

Někdy,když usínám, jako by se vznáším a cítím kolem sebeneuvěřitelně velký prostor.

Nesnesupohled na pootevřenou skříň.

Častosi v duchu lidi přirovnávám ke zvířatům.

Kdyžsi líčím řasy, mívám otevřenou pusu.

Kdyžsi umyji vlasy a zůstanu doma, je mi lito, že mne nikdo nevidí.

Nesnáším,když se zastaví hodiny.

Přilíčení řas se na sebe nedívám.

Ráda vstávám a snídámprvní,ať mám začátek dne pro sebe.

Na WC při chvilce prosebe, kde mám koberec pepř a sůl, objevuji dramatické epopeje,zvířata, postavy, obličeje, všichni jsou v pohybu, já vsoustředěném tvůrčím úsilí.

Občasse dostávám do složité životní situace a v takovém případěse mi vybaví rada: "S Vaňkem se raď." !

Častootvírám ledničku a chvíli do ní zírám bez jakéhokoli důvodu.

Někdysi uvědomím, že mrkám, a pak po celou dobu, co jsem si tohovědoma, mi automaticky mrkat nejde, protože na to neustále myslím.

Kdyžmám vystoupit z metra nebo tramvaje, mám najednou pocit, že na měbudou všichni zírat a nejraději bych přejela.

Kdyžusínám, škubu sebou, mám pocit, že někam padám.

Neumímukrojit rovně chleba.

Kdyžchci, aby se něco podařilo, dávám si úkoly, např. když stihnudojít k přechodu, než přijede to auto vzadu, splní se mi mépřání...

Kdyžvidím kaluž,vždycky se koukám, co se v ní odráží.

Přičekání na tramvaj pozoruji lidi a přemýšlí, kam asi spěchají.

Přicestě metrem koukám svým naproti sedícím na boty.

Kdyžčekám na přechodu na zelenou, vždy mi trvá půl sekundy, než siuvědomím, že už naskočila.

Kdyžvidím člověka rozdávajícího letáky, snažím se být ohromněnenápadná a nepozorovaně projít kolem odvracejíc zrak.

Kdyžzívám a myslím si, že na mě nikdo nekouká, tak si nezakryjuústa.

Kdyžse blížím k domovním dveřím, tak si začnu připravovat správnýklíč.

Kdyžjedu na eskalátorech, tak přemýšlím, jak asi někomu můžouskřípnout celou nohu.

Kdyžjdu kolem zrcadla nebo výlohy, vždycky se na sebe musím podívat.

Častopro něco jdu a když tam přijdu nevím pro co jsem šla a mámdivný pocit.

Mámráda vůni sena, dřeva, levandule, mátových listů zalitýchhorkou vodou a vůni při loupání pomeranče.

Část 4. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

2011-11-15T10:27:00.001-07:00

Kdyžněco lepím vteřinovým lepidlem,vždycky se trochu upatlám a pakse k něčemu přilepím.

Vesprše přemýšlím nad životem.

Kdyžse položím na hladinu a zavřu oči,tak mám pocit,že se se mnouhoupe celý svět.

Někdyjdu po ulici a z ničeho nic začnu pociťovat štěstí, připadámsi jiná oproti lidem co míjím, ale nevadí mi to.

Kdyžprší a ulice jsou prázdné mám návaly dobré nálady.

Pozorujipodrážky bot člověka jdoucího přede mnou a přemýšlím, jakýje to pro něj pocit.

Nesnášímcizí vlasy v mém hřebenu.

Takynesnáším, když najdu chlup v jídle.

Kdyžpozoruji racka letícího nad řekou, chtěla bych zkusit, jaký jeto pocit volnosti.

Občasmám pocit, že je život skvělej a má se žít.

Kdyžpustí v rádiu další písničku, mám pocit, že jsem tušila, žeto bude zrovna tato.

Radějise musím dvakrát přesvědčit, že jsem zamkla byt.

Občasse mi stane, že přiložím lahev s vodou k ústům, abych senapila, ale ještě je tam víčko.

Nesnáším,když při otevírání vypění voda z lahve a celou mě polije, ipřesto, že dlouho nebyla v pohybu.

Kdyžjsem na řadě u pokladen, jsem nervózní, že budu zdržovatplacením a balením zboží do tašek.

Kdyžjedu ráno do školy tramvají, snažím se odhadnout, kam a pročjedou mí spolucestující.

Nesnášímpohled do zrcadla, když jsou za mnou otevřené dveře do temnémístnosti.

Kdyžmě někdo zezadu pozoruje, cítím ten pohled v zádech.

Vždy,když jdu na chvíli do vedlejší místnosti, bojím se nechávatpuštěné rádio, protože se bojím, že po návratu uslyším cosistrašného.

Občas,když říkám ve větě hlásku s, hlasitě to zasyčí.

Bojímse, když při dešti elektrizují troleje tramvají, že měelektřina zabije.

Užnesčetněkrát jsem se přesvědčila, že to, co mě napadne jakoprvní, je vždy to správné a stejně k tomu nakonec dojdu.

Častoněkomu volám jen tak, z potřeby slyšet jeho hlas.

Neradase příliš dlouho dívám do zrcadla, protože se bojím, že se vodraze za mnou objeví cosi strašného, jak to znám z hororovýchfilmů.

Kdyžsi uvařím čaj, často na něj zapomenu a vzpomenu si, až když jestudený.

Kdyžjdu domů ze společnosti lidí, zní mi v hlavě ozvěnou jejichútržky vět.

Kdyžse na někoho usměji, automaticky mi úsměv zůstává na rtech ipotom, co odvrátím tvář.

Někdymi existence lidí přijde potupná a směšná.

Rádase vracím na místa, které mi před pár lety byly všední.

Rádapozoruji ptáky krmící se za oknem.

Líbíse mi morbidnost hřbitovů, ale mám k nim respekt.

Ránopřemýšlím, co si uvařím k večeři.

Vlétě se těším na zimu a v zimě na léto.

Začnuse bát až v momentě, kdy se setmí.

Kdyžse rozední, směji se absurdnosti toho, čeho jsem se bála za tmy.

Častopřemýšlím, proč byl stvořen prach a z čeho se bere.

Přirozhovoru mi zrak nechtěně ulpívá na nedostatku v obličeji tohodruhého.

Někdymám při chůzi pocit, že šlapu stále na jednom místě a cestaneubíhá.

Ránovstávám a večer uléhám vždy stejným způsobem.

Kdyžsi zapaluji cigaretu v místnosti, ze zvyku před ni dávám ruku,aby vítr nesfoukl oheň.

Benzínněkdy nádherně voní.

Nevímsi rady s uspořádáním volného času, abych vyhověla všemstranám.

Mojekaždodenní rozhodnutí mě přivádějí do stavů zoufalství.

Přičekání na metro se bavím nalézáním přesného místa, kde pakbudu potřebovat vystoupit.

Kdyžje venku nejkrásněji, připadám si nejvíc sama.

Část 5. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

2011-11-15T10:25:00.001-07:00

Někdymám tendenci brát si do kabelky propisku, která mi ladí soblečením.

Pokaždémi ujede tramvaj do práce, protože nemůžu vyjít ven spomyšlením, že bych na zastávce minutu čekala.

Kdyžmám kocovinu, slyším neustále svůj telefon.

Bojímse víkendů ve městě.

Čímvíc spěchám, tím častěji se mi rozvazuje tkanička.

Někdysi zoufale snažím vytisknout důležitý papír, i když vím, ženemám tiskárnu.

Vtramvaji musím vystupovat první.

Kdyždělám stejnou mechanickou věc stokrát, zprvu se zdá jednoduchá,obvykle se ale zkomplikuje.

Kdyžna nějakou delší dobu zavřu oči na ostrém slunci, nebo usnu,tak po probuzení vidím namodralý obraz.

Kdyžjsem byla malá, nesměla jsem cestou do školy šlápnout na spojemezi kachličkami na chodníku.

Kdyžsi ráno dám do pusy kartáček a začnu si čistit zuby, často semi z toho udělá špatně.

WheneverI do something I didn't want to happen I say i knew that was going tohappen.

Někdyse probudím těsně předtím, než zazvoní budík.

Častodopředu vím, co řeknu, tak to po sobě jen opakuji nahlas.

Někdyse slyším mluvit jako moje matka.

Řeknublbost, i když vím, že je to blbost.

Nemámráda, když nemůžu otevřít nový igelitový pytlík.

Nemámráda, když musím slinit prst, abych otočila stránku.

Mámstrach, že mi srdce najednou přestane tlouct, je neuvěřitelné,jak dlouho už tluče.

Mámpocit, že jsem si píchla jehlu do paty, putuje mým tělem, anakonec mi propíchne nějaký vnitřní orgán.

Nesnášímslupování náplasti.

Koupímsi boty, i když mě tlačí.

Kdyžzakopnu na ulici, začnu se sama sobě smát.

Kdyžslyším venku hudbu, upravím krok do rytmu.

Mámchuť na někoho v tramvaji vypláznout jazyk nebo mu jen tak něcoříct.

Mámchuť jen tak na ulici plné lidí nebo do ticha před lidmizakřičet.

Mámchuť vyházet v knihovně knihy z regálů a zpřeházet je.

Cítímna prstu prstýnek, i když ho tam nemám.

Někdyjsem nervózní z mrkání očí, začnu si uvědomovat, že vlastněmrkám a že mrkám nějak moc.

Včekárně ordinace pořád počítám, kolik je ještě přede mnoulidí, kolikátá přijdu na řadu.

Mámdivný pocit, když dočtu knihu anebo začnu číst novou.

Nemámráda prach a nerada ho utírám.

Někdysi pořád dokola hraji prsty o stůl stejnou písničku.

Anižsi to uvědomuji, dávám si vlasy za ucho.

Někdy,když pláču, jdu se na sebe podívat do zrcadla.

Někdyse nemůžu odtrhnout od televize, i když mě film vůbec nebaví.

Vždyckymíchám lžičkou po směru hodinových ručiček.

Vevlaku si sedám proti směru jízdy.

Vdopravním prostředku čtu pořád dokola nápis, který mám předsebou.

Častopoužívám slovo prostě a dost mi to vadí.

Jemi nepříjemné nakupovat kondomy, menstruační potřeby atěhotenské testy.

Nemůžuusnout, když někdo v mém okolí chrápe.

Kdyžse někam balím, mám pak pocit, že jsem určitě něco zapomněla.

Vmetru sleduji svou cestu na mapce tras.

Někdyse podívám na hodinky a pak hned zjistím, že vůbec nevím, kolikbylo hodin.

Část 6. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

2011-11-15T10:22:00.001-07:00

Jazykemsi „počítám“ zuby.

Chodímrychle, i když nikam nechvátám.

Kdyžjedu autobusem na druhém konci města (kterým normálně nejezdím),ostatní cestující mi připadají "cizí".

Pořád sipřejíždím po vyčištěných zubech jazykem.

Po představovánísi pamatuji stisk ruky, výraz tváře a další detaily, ale jménozapomínám.

Nikdyse mi nepodaří vysát brčkem poslední kapku.

Kdyžse usměju na malé děcko a ono mi úsměv neoplatí, připadám sitrapně.

Déjávu.

Nesnášímskřípání nehtů o tabuli.

Stačími chvilka hovoru s druhým a už používám jeho slova (nářečí..).

Nesnášímnahraný zvuk svého hlasu/svůj obraz na kameře.

Někdysi představuju, že tohle všechno je sen, ze kterýho se probudím,budu si pamatovat je útržky a postupně všechno zapomenu.

Kdyžmám v puse aft, nic neudělám pořádně.

Spalujusi ruce o sirky.

Pozorujulidi až moc.

Napusu natřenou jelením lojem mi vítr pořád lepí vlasy.

Nesnášímmokré konce nohavic od kalhot.

Kdyžčtu knížku, píšu e-maily ve stylu, jakým je psaná.

Vidímzřetelně mrtvolky zvířat, ale když k nim dojdu, je to jenpřehnutý hadr nebo zmuchlaný igelit.

Vždy,když zamknu dveře, pokaždé se vrátím a vrazím do nich, abychse ubezpečila, že jsou opravdu zamčené.

Poté,co si zmáčknu přístroj u přechodu pro chodce (na zelenou), pochvíli ho zmáčknu znova a nebo jdu hned na červenou.

Kdyžsedím ve vlaku a vím, že ve správném, jdu se vždycky ještějednou podívat na ceduli a nejlépe ještě se někoho radějizeptám.

Kdyžjsem v cizím městě, ptám se na cestu, začne mě to bavit a ptámse na ni skoro každého, koho potkám, i když už dávno vím, kammám jít.

Kdyžjsem v cizím městě, schválně se neptám na cestu a zkoušímpodle šestého smyslu dojít, kam potřebuju.

Kdyždožehlím, mám hrůzu z toho, že se někdo o žehličku spálí,přemýšlím, kam ji dát a jak ji natočit, někdy uvažuji i olístečku, na který napíšu, pozor horká, ale zase se bojím, žeby mohl chytnout ten lísteček od žehličky.

Někdypři úklidu, utírám stále jedno a to samé místo, znova a znova,do dokonalosti, až si to musím zakázat.

Kdyžjsem s něčím nespokojená, jdu si nechat ostříhat vlasy.

Mámdny, kdy se mi několikrát za sebou přihodí, že potkám lidi,kteří jsou někomu známému tak podobní, že si je spletu,většinou se mi to nakumuluje do jednoho dne, je to tak silné, žek nim i dojdu, oslovím je nebo skoro chytnu za rameno... ale pak tonikdy nejsou ti lidé, které znám.

Někdyse mi stane, že potkám člověka někde ráno a pak zase večertoho samého člověka potkám, jako by se uzavřela cesta nebo kruhnebo alespoň den.

Nechcise chytat žádného madla v autobuse.

Vmetru se někdy zase nechci madla vůbec pustit.

Vevlaku (jedoucím) zpívám z okénka.

Jsoudny, kdy mám pocit, že všechny musím nějak potěšit neborozveselit a tak to tak činím.

Jsoudny, kdy se probudím, koukám do zdi a nemůžu vstát ani se hnout.

Kdyžjsou někteří lidi nepříjemní, představuju si je ve spodnímprádle, je mi to pak hned jedno.

Kdyžjsem byla malá, zdávalo se mi, že když nejede výtah, dá seskočit z okna a na zemi dopadnout na nohy, málem jsem to zkusila.

Část 7. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

2011-11-15T10:13:00.001-07:00

Někdycítím, že jsem se naladila na přítomný čas, v takovou chvílise vše daří.

Bolími občas děsně kosti, i když prý nebolí.

Někdyse mi stane, na co si myslím, že by se mohlo stát.

Přisledování filmu si tajně představuju, jak v něm hlavní rolihraju já sám.

Měnímse, abych zůstal stejný.

Občas,když jdu ulicí, mám pocit, jakoby se všichni dívali jen na mě.

žese mi často stává, že zuřivě hledám věc, kterou zrovna držímv ruce.

Kdyzdopisu sms, mam na chvili pocit, ze bych mel mluvit bez interpunkce.

Pokaždéjsem nervózní z kontroly revizora v MHD, i když mám jízdenku.

Kdyžspěchám a snažím se předejít lidi na chodníku, začnoukličkovat.

Kdyžvenku prší, přijde mi, že pláče celý svět.

Mámpocit, že za zrcadlem vždy někdo stojí a pozoruje mě, občas ses tím člověkem snažím komunikovat.

Vždykdyž se mě někdo zeptá, kolik je hodin, podívám se, ale napoprvé to vždycky zapomenu, tak se musím podívat znovu.

Když se posadím do křesla abych si odpočinul, ihned se musím postavit, protože zjistím, že potřebuj ještě něco zařídit.

Vždy začnu psát na anglické klávesnici, když je nastavená česká a naopak.

Často pošlu SMS tomu, o kom píšu.

Po snězení každé křupky si oklepu ruce.

Při konzumaci pečiva si průběžně oklepávám drobky ze svého oděvu.

Jakmile se autobus začne blížit k zastávce, pohnu se směrem k místu nástupu.

Stojím-li v řadě, pokouším se ihned zaplnit vzniklou mezeru.

Když někoho pomlouvám, zjistím, že dotyčný stojí za mnou.

Když u malování piji čaj, vždy namočím štětec do čaje.

Když musím někde použít návleky na boty, často v nich pak přijdu domů.

Když v televizi běží reklama na minerální vodu tak dostanu žízeň.

Pokaždé když taje sníh, cítím ve vzduchu jaro.

Občas se potřebuji uklidnit nákupem zbytečných věcí.

Po probuzení potřebuji chvíli čas probrat se ze spánku.

Vesklech dopravních prostředcích pozoruji spolucestující a tvářímse, že to nedělám.

Ačmám několik dioptrií, schválně nenosím brýle a nechávám sizamlžený svět.

Někdysi v obchodě vybírám frontu podle lidí, kteří v ní stojí.

Většinamužů, kteří pískají na veřejnosti, píská pod tónem.

Kdyžpíšu a jsem unavená, písmena rukopisu si začnou lehat.

Někdymám hroznou potřebu udělat salto dozadu, třebaže jsem ho nikdyneuměla.

Kdyžproti mě někdo náhle otevře dveře, nemůžu se udržet a řeknuBAF!

Kdyžpo dešti na asfaltku vylezou šneci, musím je přenášet na druhoustranu.

Kdyžsi večer lehnu do postele a zavřu oči, mám pocit, že se nademnou zavírá hladina.

Kdyžmyslím na elektřinu a technologie s ní související, dostanuzávrať.

Kdyžna mě štěkne pes, štěknu na něj taky.

Někdyse mi v hlavě přepne vnímání zvuku, chvíli se v hlavě rozléhájako v nějakédvoraně, pak slyším jen vlevo, pak je to zas normální.

Kdyžjsem unavená, začnou mi drhnout oční víčka.

Vtramvaji si pokud možno sedám na sedadlo, za nímž už žádnénení - pokud za mnou někdo sedí, mám takřka vždy neodbytnýpocit, že mi ten kdosi hodí nějakou smyčku na krk a začne měškrtit.

Občas,když házím vajgla do kanálu, mám strach, že kanál je plnýhořlavin a výparů a exploduje jak v nějakém akčním filmu.

Část 8. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

2011-11-15T10:11:00.001-07:00

A mám-li hov levé kapsičce košile, napadá mě, že mi tak "vrní"moje srdce a nebo kardiostimulátor, který ale nemám.

Když sinapouštím vanu, přijdu dvakrát zastavit vodu příliš brzy apotřetí příliš pozdě.

Připřecházení se rozhlédnu nejdřív na stranu, ze které by nicpřijíždět nemělo.

Pokaždé,když se dotkne voda mé kůže, mám pocit, že jsem potkal dávnoztraceného přítele.

Ve chvílikdy se vyprázdní má střeva, vyprázdní se i má mysl.

Častokrát,když jdu večer spát, mám dojem, že se už neprobudím.

V momentě,kdy se ráno probudím a chci se poprvé nadechnout, připadá mi, žesi mé plíce vzaly přes noc dovolenou.

Jakmileotevřu okno, na okamžik se zastavím s nutkáním odletět a už senevrátit.

Někdy chcivšeho nechat a jen běžet, seč mi síly stačí.

Pokud sevzbudím uprostřed noci, část mě si chce jít odskočit a druháčást zas usnout.

Když jsemdoma, přemýšlím co bude v práci, když jsem v práci, přemýšlímco bude, až se vrátím domů.

Když měněkdo utěšuje, je mi víc smutno, než když mě nikdo neutěšuje.

Když se naněco netěším, většinou mě to pak baví.

Když setěším, obvykle mě to tolik nebaví.

Když nicnedělám, jsem unavenější, než když něco dělám.

Nemůžuusnout a když usnu, nemůžu se probudit.

Když se naněco ošklivého nechci dívat, dívám se o to víc.

Strašněusínám na gauči a když si lehnu do postele, únava zmizí.

Zpívám sido klapotu podpatků lidí, co jdou přede mnou.

Kdyžpospíchám, zpravidla jsem pomalejší, než když nepospíchám.

V kolonějede vždycky druhá řada, než ve které jsem. Směju se, kdyžmluvím o smutné události.

Když mačkám citrón,vždycky mi stříkne do oka.

Přemýšlím, kolik lidí se dneska narodilo neboumřelo.

Z některých vůní je mi teskno.

Když udělám nějaký"xicht", zkouším ho před zrcadlem, jak to asivypadalo.

Pokaždé, když vystupuju z tramvaje, alespoň třikrátse otočím, zda jsem tam něco nezapomněla.

Když se s někýmseznamuji, často jsem tak nadšená z toho, že jsem řekla svojejméno, že jméno toho druhého hned zapomenu a nebo aninevnímám.

Když mi někdo něco vypráví, v jistýchintervalech ho přestanu poslouchat a prohlížím si ho.

Když sedívám po lidech, představuji si, jak se ráno oblékali a proč sivzali zrovna tohle oblečení.

Pokud má někdo na obličejivýraznou pihu, neustále k ní sjíždím pohledem.

Když někdodomluví, jeho poslední slova mi ještě dlouho znějí v hlavě aneustále si je opakuji.

Žvýkám-li žvýkačku moc dlouho najedné straně úst, musím si ji přehodit na tu druhou, protožecítím, že zuby na druhé straně byly zanedbány.

Někdy siopakuji v hlavě nějaké sousloví, které jsem viděla někdenapsané, ale vůbec se nepamatuju kde.

Když mi vyčuhuje částtěla z pod peřiny, mám pocit, že se mi s ní v noci něcostane.

O některých lidech mám pocit, že by se měli jmenovatjinak, protože znám jistý počet lidí se stejným jménem a tijsou docela jiní.

Nikdy sineodpustím olíznout nakonec lžičku když rozděluju na talířehořčici.

"I'mconvinced my fingers slow the internet down"

Vždy kdyždám něco do mikrovlnky a zapnu ji, mám strach, že každou chvíliexploduje.

Když přijdudo prázdné učebny, nesednu si nikdy do první lavice.

Líbíse mi, když jsou nákupní vozíky zaparkované ve dvou či třech
řadách, abych si mohl vybrat.

Když vyškarbuji poslednízbytky termixu, lituji, že jsem na začátku nabíral tak velkélžičky.

Když mám mobil v kapsepřepnutý jen na vibrace, stává se mi občas, že cítím na tělejeho drnčení, i když mi nikdo nevolá.

Část 9. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni.

2011-11-15T10:08:00.001-07:00

Když jedu vautě a vidím, že ze silnice, odbočuje značená turistickástezka, mám chuť po ní pěšky vyrazit.

Občas, když míjímněkoho ošklivého, stále na něj civím a po několika metrech selehce otřesu.

Když sedímv hospodě, často se mi stane, že omylem fouknu do popelníku apopel se rozletí po celým stole.

Vždy, kdyžjsem smutná, je mi chladno.

Někdy naotázku odpovídám další otázkou.

Když jímčokoládu, mám pocit, že mám od ní upatlanou celou pusu.

Když chcizjistit kolik je hodin a podívám se na hodinky, mnohdy časnezaznamenám a musím se podívat znovu.

Někdy mámchuť zasahovat neznámým lidem do života.

Kdyžodcházím z místa, které mě nějakým způsobem zaujalo, mámpocit, jako by tam mé vědomí zůstalo a vzdalovala se jen mátělesná schránka.

Kdyžpřespávám na neznámém místě, těsně před probuzením se mizdá, že se probouzím doma.

Když jevenku tma a já sedím za oknem v pokoji, kde je světlo a nevidímven, mám strach, že mě někdo zvenku pozoruje.

Když se másplnit něco, po čem jsem dlouho toužila, chci, aby to už bylo zamnou a já nemusela mít strach z toho, jak to dopadne.

Často sa mistáva, že si spomeniem na niečo čo som si chcel pozrieť nainternete práve vo chvíli keď sa mi vypína počítač.

Vinternetovom prehliadači si odkladám stránky/videá/články vzáložkách na neskôr až kým nemám zaplnenú celú lištu apotom sa ich aj niekoľko dní zbavujem.

Často měbolí vlasy, když je rozpustím po celém dni nošení v gumičce.

Když seseznamuji s někým novým, tolik se soustředím na to, až řeknusvé jméno, že hned zapomenu, jak se jmenoval ten, který se mipřed chvílí představoval.

Neusnu bezvyčištěných zubů.

Při jídlese mi občas dostaví zneklidňující pocit, že jsem ztratilaschopnost polykat.

Miluji vůnisvého polštáře.

Když usínám,často se mi zdá, že někam padám - a škubnu sebou.

Velice seostýchám okamžiku shledání či loučení, který je doprovázenobjetím, políbením či podáním ruky.

Někdy jsembezdůvodně v pondělí ráno v práci podrážděný.

Když vidímu silnice výstražnou značku pozor zvěř s vyskakujícím

jelenem,podvědomě předpokládám, že musí vyskočit zprava.

Když seněkdo vedle mě v tramvaji podrbe, nebo si poposedne, udělám totaky a pak je mi trapně, že se opičím.

Na ulicičasto dělám, že neznám lidi, co znám.

Když se vnoci probudím s přeleželou rukou, jsem přesvědčená, že mámpo ruce.

Nemám rádasmajlíky a přesto je furt používám.

Když někdopřijde s něčím převratným,třeba kšiltovka s větráčkem, takmě naštve, že mě to nenapadlo dřív.

Občas secejtím provinile, když se dívám na filmy, co už jsem viděla.

Když někomuněco vyprávím a cejtím, že už je to pro něj neúnosný, stejněpokračuju.

Před usnutímse mi zdá všechno katastrofálnější, než ráno.

Občas si čtujenom nadpisy článků v novinách a hned mám pocit, že všemurozumím.

Když du venpo setmění, mám pocit, že se stane něco výjímečnýho.

Občas měpotěší, že jsem byla nejrychlejší spermie.

Ve vlaku chcimít kupé sám pro sebe.

Jakmile siuvědomím svojí nohu přehozenou křížem přes tu druhou, změnímokamžitě jejich polohu.

Když jsemsám v kupé, občas se do široka protáhnu.

Stromy zjedoucího vlaku se otáčejí kolem své osy.

Kdyžejakuluji ve stoje mám pocit, že jsem nasál cosi chodidly zvnitřku země.

Když se vlétě rozednívá, v jednu chvíli se náhle změní zvuk okolí.

Při změněčasu vždy alespoň týden přepočítávám, kolik hodin by bylo včase minulém.